Iva Pazderková: Nemám ráda chlubivý chlapy

Kafe s...Iva Pazderková se i přes vlastní pocit, že je tvrdá, cílevědomá a razantní, dokáže rozněžnit. Třeba když začne vyprávět, jak se doma v teplých ponožkách balí do deky, vyšívá slovácký šátek a relaxuje.

Diskutujte: V jakém filmu či seriálu se vám Iva nejvíce líbila?

Před pár lety jste měla deprese z toho, že o vás nemají divadla a režiséři zájem. Dnes jste naopak téměř k nezastižení. Opravdu se vám tak daří?
Ano. Souvisí to i s koncem roku, kdy je hodně práce i mimo divadlo, ale mám (bohudík) takové období už déle. Když jsem před osmi lety přišla z Brna do Prahy, byla to opravdu bída. Hodně mě to trápilo, bála jsem se, že už žádná práce nepřijde. Bylo mi třiadvacet, byla jsem po škole a vystrašená. Herecké sebevědomí na bodu mrazu.

Co vás „nakoplo“ na cestě vzhůru?
Dnes už kultovní pořad Na stojáka. První rok na Fidlovačce jsem nazkoušela dvě hry, hrála dvakrát čtyřikrát do měsíce. Pak se začala „nabalovat“ představení, k tomu zmiňovaný Stoják, přišly i nabídky mimo divadlo.

Jak bylo holce z Brna, když na chodbách Fidlovačky potkávala herecké legendy?
Jako Alence v říši divů. Tomáš Töpfer, Eliška Balzerová a ostatní… Vnímala jsem to jako příležitost učit se od lidí, ke kterým mám respekt. Je hezké dnes o Elišce říci, že jsem její kolegyně.

V čem jste dnes jiná?
Odehrála se toho spousta, ale pořád se učím. Jsem o dost vyrovnanější a mám poměrně jasnou představu o tom, jak chci žít a co dělat. Chci být slušným a prospěšným člověkem a svou práci dělat tak dobře, aby o ni byl stále zájem. Můj soukromý sen je celkem normální: aby mí blízcí byli zdraví, abych měla šťastný a spokojený vztah. Pomýšlím na rodinu.

A kde je vaše hranice slušnosti? Jinak ji chápe gangster a jinak třeba politik.
Nikomu neubližovat, nelhat, nedělat podrazy. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Nikdy jste nikomu neublížila?
Jsem jen člověk, takže určitě ano. Ale snad to nebylo osudové a s nezvratnými důsledky.

Je něco, co byste ráda vrátila zpět?
Věci, které ze mě – snad – udělaly lepšího člověka. Kdy jsem pochopila, že tohle už nikdy udělat nechci.

Například?
Bude to znít banálně, ale v patnácti jsem se poprvé opila – tři kofoly s rumem udělaly svoje. Když jsem přišla domů, o čtyři roky mladší sestra nevěděla, co se děje. Byla zoufalá, vyděsila jsem ji. To mě dodnes mrzí.

Máte výčitky?
Všechno si vás najde – špatné i dobré. A chyby se vracejí jako bumerang. Dokud si neuvědomíte, kde jste šlápli vedle, a správným způsobem to „nezpracujete“.

Rodiče vás nehlídali?
Do osmnácti jsem musela být doma v deset večer. Bez debat. Později do půlnoci. Sestra už měla volnější výchovu, což mě štvalo. Starší sourozenec zkrátka mladšímu prošlape cestičku. Dnes jsem ovšem rodičům vděčná, chápu je a pravděpodobně tenhle systém v budoucnu budu sama aplikovat.

Máte nového přítele, zmínila jste se o tom, že toužíte po dětech. Chtěla byste spíš holky, nebo kluky?
Většina kamarádek, které mají děti nebo jsou těhotné, tohle řešila. I muži v mém okolí mají jasno. Mně je to popravdě jedno.

Nebojíte se, že vás děti připraví o práci?
Tohle dilema nemám. Dítě by podle mě nikdy nemělo zažít pocit, že rodič kvůli němu přišel o kariéru.

Více se múžete dočíst v celém článku Iva Pazderková: Nemám ráda chlubivý chlapy. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Kabát(k)y pro každý den

Móda na Kafe.cz - inspirujte se módními tipyLetošní trendy je hlásí spíš kratší než delší, někde na pomezí motorkářské bundy a blejzru. Čekají na nás ale ve skutečně široké škále – jemně oprané (ve vintage stylu), jásavě barevné i z techno materiálů…

Diskutujte: Jsou vašimi favority právě kabáty, nebo spíš bundy? 

Mohlo by vás také zajímat: Oblečení na hory nebo Módní ikona: Anna Geislerová

Zvykejte si na docela jinak zaplněné štendry s novinkovými kolekcemi. Najdete na nich ponejvíc „hybridy“, modely, poučené v některém z desetiletí minulého století, povýšené a dotvarované současným designérem do jara 2012. Hybridní kabátky skutečně letí. Podobně, jako se v obuvi mísí detaily modelů tenisek s elegantními lodičkami, se u kabátků objeví třeba také náznak pilotní bundy, drobnost z dufflecoatu, i detail uniformy. Přiléhavé střihy i zahalující velkolepé formy jsou také „in“ – takže máte skutečně nad čím přemýšlet.

Válka barev

Pro letošní jaro povládne křiklavý vodopád: modrá, červená (ve všech odstínech) a šťavnatá zelená. Střihově se líbí zkrácené kabany (původně námořnické kabáty) nejdelší nad kolena, s dvouřadovým zapínáním. Střih ponejvíc s klopami je hodně minimalistický, největší ozdobou je jejich barevný „výkřik“.

Trendy střihy

Dál zůstávají také parky bez podšívky, se šňůrkovým zavazováním v pase i na spodním díle – na nich se objeví safari zelená a hnědá, ty dokáží dokonale zklidnit horečku silných barev. Tyto lehoučké kabátky jsou často lemovány kůží nebo imitací a jejich poněkud obnošený vzhled ještě zvyšuje jejich atraktivitu.

Více se múžete dočíst v celém článku Kabát(k)y pro každý den. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Móda na Kafe.cz – inspirujte se módními tipy.

Slavíme Velikonoce s Věcmi veřejnými

Slavíme Velikonoce s Věcmi veřejnými

Jako by se v místnosti náhle rozjasnilo.



Kristýnka




 

Více se múžete dočíst v celém článku Slavíme Velikonoce s Věcmi veřejnými . Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.

Bydlete nízkoenergeticky. Víme jak!

Ale ano! Dům Ing. Arch. Pavla Fojta nemá přípojku elektřiny, plynu ani vody a přitom funguje jako každá jiná domácnost. Pozoruhodná stavba se nachází kousek za velkoměstem doslova na samotě u lesa.

„V roce 2001 jsme se s manželkou rozhodli postavit rodinný dům, který by splňoval naše představy o zcela nezávislém bydlení propojeném s okolní přírodou,“ říká Pavel Fojt, který se od roku 1990 zabýval výrobou modelů architektury, nyní se věnuje výrobě reklamního značení.

„Vlastnili jsme totiž parcelu na okraji Prahy uprostřed přírody, ale bez sítí. Tehdy nebyla možnost je vybudovat.“

K domu je třeba sjet z hlavní silnice po polní cestě, na jejímž konci by málokdo hledal tak pozoruhodný komplex. Zvenku nenápadný dům je přízemní bungalov s okny jen na jih, zčásti je zahrnut zeminou a nad terén vystupuje zhruba metr.

Je zajímavý jak neobvyklým architektonickým řešením, tak použitými technologiemi, jež mu zaručují soběstačnost a nezávislost na přípojkách. A to se na pozemku nachází bazén i sauna!

Energie, i když slunce nesvítí

Kousek za vstupní chodbou upoutá pozornost čtvercové atrium pod skleněnou střechou. Pohled na rostliny a palmy v zimě zapůsobí. Ačkoli teplota venku se pohybuje kolem nuly a je zataženo, uvnitř domu je příjemných 20 °C.

Jsou zde další čtyři pokoje, rozlehlý obývák s krbovou vložkou a kuchyň. Osvětlení zajišťují vesměs úsporné žárovky, Fojtovi používají běžné spotřebiče, snad kromě rychlovarné konvice, mikrovlnky a myčky na nádobí. Vaří na plynu z propanbutanové láhve.

Jaká technologie toto vše zvládne? Jak se dovídáme od Pavla Fojta, pro chod domácnosti je klíčový zdroj vody ze studny, který se naštěstí na pozemku nachází.

Ostatní je kombinace několika systémů, jež si sám navrhl, vyvinul a postavil, protože obdobné nikde neobjevil. Elektřinu vyrábějí solární panely, v zimě občas musejí vypomoci dieselagregáty.

Topení zajišťuje kotel na dřevo s akumulací do nádrže, krbová vložka a rekuperace větraného vzduchu. Pomáhají tepelné zisky ze skleněných stěn a solární kolektory. Klíčové jsou samozřejmě izolace.

„Snažil jsem se celou budovu zabalit pokud možno do jednolité vrstvy polystyrenu,“ vysvětluje Pavel Fojt. „Abych toho dosáhl, založil jsem dům na betonové desce, na ní je položená deset centimetrů vysoká vrstva extrudovaného polystyrenu a teprve pak železobetonová deska tvořící základ podlahy.

Budova tedy na polystyrenu plave a nemá tepelné mosty směrem do země. Stejně je obložen dům ze stran i střecha, jen vrstva polystyrenu je dvojnásobná.“

Dům na baterky

Pavel Fojt v technologickém zázemí svého domu ukazuje nejprve nerezovou akumulační nádrž, kde se jednou za dva dny ohřeje voda. Z nádrže putuje teplá voda do koupelny a také do radiátorů v rámci vytápění domu.

Nádrž je stratifikační, což znamená, že se horká voda usadí do různých vrstev nádoby, přičemž u hladiny je nejteplejší. Má to své výhody: vrchní vrstva se ohřeje v řádu minut, ale ohřát celou nádrž by trvalo hodiny.

Vedle majitel domu představuje nádobu o objemu 1 m3, do které se načerpává voda ze studny jednou za dva dny, aby se co nejvíc šetřilo energií.

Čerpadlo s velkým příkonem tak neběží při každém malém úbytku vody. Voda do radiátorů se rovněž ohřívá přes solární panely. Je tu i běžná rekuperační jednotka (přihřívá vzduch vstupující do domu), která se ale používá pouze na nárazové větrání.

Klíčové pro výrobu elektřiny je pole solárních kolektorů na střeše, ze kterých jde energie do dvou měničů. V podstatě to jsou prý inteligentní nabíječky, jež dávají šťávu bateriím.

Ty nám Pavel Fojt ukazuje v další úzké chodbě. Jde o staniční baterie, které se běžně používají jako záloha různých telekomunikačních stanic.

Mají kapacitu 35 kW, což znamená, že dům by na ně měl fungovat minimálně 10 dnů. Dále je v domě místnost s dieselagregáty: ty se sepnou ve chvíli, kdy je málo slunce a následně málo energie v bateriích.

„Třeba loni běžely pouze sto dvacet hodin,“ vybavuje si Pavel Fojt. „Spotřebovaly tak devadesát litrů nafty, což máte asi tři nádrže do auta.“

Pračku bylo třeba upravit

Pavel Fojt tu žije společně s manželkou Evou a 15letou dcerou. Mají ještě dvě dcery, ale ty jsou již dospělé a na samotě s nimi nebydlí. Otázka je, jak se v energeticky téměř soběstačném domě bydlí.

Nakolik se všichni musejí se spotřebou mírnit? Pokud se týká používání televize, počítačů, nabíjení mobilů nebo rádia, tak u nich díky nízkému odběru proudu není třeba se omezovat. Jen je prý nikdo nenechává dlouhé hodiny zbytečně zapnuté.

„Největší spotřebič je tady lednička, ta běží pořád,“ potvrzuje Pavel Fojt. „Za den spotřebuje zhruba nula celá osm kilowatthodin. Pereme, když svítí sluníčko, pračku máme připojenou na teplou vodu, tak šetříme za její ohřev.

Za běžný den v zimě spotřebujeme tři až pět kilowatthodin, v létě je to více o filtraci bazénu, která je náročná na spotřebu proudu: deset až dvanáct kilowatthodin.“

Jenže za kolik?

A jsme u toho, jestli se to finančně vyplatí. Je totiž zřejmé, že pořízení použitých technologií nebylo levné. Nejdřív oba manželé shodně uvádějí, že je to v konečném důsledku spíš dražší, než kdyby byli připojeni k ČEZ nebo jinému poskytovateli elektřiny.

I kvůli tomu, že dotace pro takovéto projekty byly v roce 2010 zrušeny. Třeba jen baterie stojí 100 000 Kč, přičemž jejich životnost činí zhruba 15 let.

Později se ale dostáváme k faktu, že svítit ze slunečních paprsků nemusí být dražší.

Fojtovi potvrzují, že veškeré technologie je stály zhruba milion korun. Výdaje za naftu do dieselagregátu plus útrata za propanbutanové láhve na vaření a dřevo do krbu je ročně nevyjde na více než na 17 000 Kč.

Více se múžete dočíst v celém článku Bydlete nízkoenergeticky. Víme jak!. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Za Gustavem Klimtem do Vídně

Pokud byste chtěli navštívit všechny, museli byste do rakouské metropole zavítat několikrát. Od nás to nakonec není problém: vlakem jste ve Vídni z Prahy za čtyři hodiny a pětistovku, z Brna za polovic (můžete jet stylově expresem EC Gustav Klimt).

Pro Vídeň secese znamenala hvězdný čas: kolem roku 1900 měla dva miliony obyvatel a přímo kypěla kulturním životem. Gustav Klimt patřil mezi největší celebrity své doby -vyznamenat ho za tehdy velmi moderní umělecká díla se nerozpakoval ani sám císař František Josef I.

Proč se malíř líbil i stařičkému mocnáři, to asi nejlépe zjistíte v Dolním Belvederu, kde uchovávají největší sbírku obrazů Gustava Klimta na světě (včetně proslulého Polibku).

Za fascinujícími malbami a kresbami slavného malíře byste se ale měli vydat i do vídeňského Uměleckohistorického muzea, Leopoldova muzea (kde jsou vystaveny vedle děl milovníka Českého Krumlova Egona Schieleho), do Albertiny a na řadu dalších míst Vídně.

Podívejte třeba v Rakouském divadelním muzeu na slavný obraz nahé ženy Nuda Veritas (Nahá pravda) či na umělcovu posmrtnou masku, jeho posmrtný portrét od Schieleho a odlitek jeho pravé ruky ve Vídeňském muzeu!

Více se múžete dočíst v celém článku Za Gustavem Klimtem do Vídně . Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Jana Hlaváčová: Na odpis se necítím

A taky si vyjasnit, jak se cítí: „Teď už mnohem líp,“ odpovídá nejen mně, ale i hostům, kteří ji zdraví a jednou větou jí vyseknou kompliment, jak výborně vypadá.

Ještě nedávno jsem četla, že ležíte v Thomayerově nemocnici.

Hospitalizovaná jsem nebyla, je to výmysl. Rozběsní mě tyhle lživé informace, protože volají přátelé, kamarádi, známí, je to ztráta času a nervů kvůli něčí sprostotě a bezohlednosti.

Nevadí, že se začneme bavit zrovna o nemoci?

Proboha proč by mi to mělo vadit? Každý člověk někdy onemocní, není na tom nic nepřirozeného. Hrozné je, když jsou vážně nemocné děti nebo zemře mladý člověk. Já jsem se dostala z přepracování do depresí, které si vyžádaly pomoc lékařů.

Opravdu se nevrátíte na jeviště?

Mohla bych vám složitě své pohnutky popisovat, ale víte co, dám vám znění dopisu, který jsem předala ve vinohradském divadle, a můžete ho otisknout. Ono se neodchází jen z divadla, své milované profese se musí vzdát třeba i špičkový chirurg, protože má najednou pocit, že jeho ruka není tak pevná a jistá jako dřív.

Předpokládám, že jste váhala dlouho a radila se s rodinou.

Když odcházíte z jeviště po půl století, nejde to ze dne na den. Každý herec vám potvrdí, že diváci v hledišti vyzařují zvláštní fluidum, které vás nabíjí pozitivní, životadárnou energií, proto by bylo nerozumné se takového „dopingu“ vzdát! (usmívá se) Ale nedalo se nic dělat.

Psychika není vidět, není to zlomená ruka nebo noha, ovšem „bolí“ stejně. A rodina? Ta mi radila už dávno – brzdi! Vždycky říkali: najednou to v tobě udělá cvak a budeš se muset zastavit. A ono to cvak udělalo. Vypadalo to, že jsem neunavitelná.

Nejsem typ, který si libuje v nemocech a bolístkách. Když jsem měla chřipku, odehrála jsem představení s chřipkou. Ta nenadálá bezmoc mě zaskočila, protože jsem necítila žádné negativní příčiny, svou profesi miluju.

Pamatuju si, že když byl vážně nemocný váš manžel, přes všechny obavy jste zůstala pevná jako skála.

Tak teď mi to Luděk vrátil! Pečovali o mě neuvěřitelně láskyplně, všichni. A nepustili ke mně ty lži z bulvárních plátků. Doporučovala bych, aby se u nás víc ctil článek 3 Evropské unie, podle něhož má každý právo, aby byla respektována jeho fyzická i duševní nedotknutelnost.

Zní to hezky, jen se ptám, jestli si toho někdo z naší legislativy vůbec všiml. Už i naše desetiletá Anička pochopila, že se beztrestně píší nehoráznosti.

Anička je parťák?

No jo, baví mě vtipy, které nasbírala ve škole.

Jak vás přivítali na DAMU?

Tři neděle jsem každé odpoledne třídila spolu s ostatními členy komise adepty herectví na ty šikovné a méně šikovné. (směje se) Moc mě potěšilo, že během přijímaček přišli i žáci, které jsem učila, jenom aby mě viděli a pozdravili.

Jinak byl zájem veliký, přihlásilo se tři sta osmdesát uchazečů, zůstalo jich čtrnáct. Výběr byl přetěžký. Ale vždycky říkáme, že jednou nám možná budou ti neúspěšní vděční, že jsme je nepřijali. Naše profese je nevděčná.

Herec není závislý jen na svém talentu, ale na příležitostech, jestli má štěstí na lidi, s nimiž pracovat opravdu chce, se kterými je vnitřně spřízněn, jestli bude vyhovovat šéfovi, nebo jestli potká režiséra, jenž ho dokáže inspirovat, ukáže mu nové možnosti. Je toho hodně, co stojí za dřinou, která se nikde neprezentuje, ale nakonec jí říkáme úspěch.

Řekla bych, že nemluvíme jen o herectví.

Asi máte pravdu, jenže herec pracuje s něčím tak neměřitelným, jako jsou emoce a psychika.

Jak jste se dokázala udržet v první lize?

Určitě i proto, že jsem mohla dělat divadlo, jehož názor jsem sdílela. Teď jsem nad některými inscenacemi řekněme rozpačitá.

Dlouho vás nic nenadchlo?

V hledišti ne. Ale jedno zfilmované divadlo ano, a sice když jsem nedávno viděla v televizi Zkrocení zlé ženy v režii Franka Zeffirelliho.

Jak nejspíš víte s Elizabeth Taylorovou jako Kateřinou a Richardem Burtonem jako Petruciem. To byl parádní Shakespeare! Žádná zatuchlá stylizace, ti hrdinové byli přesvědčiví, pravdiví, prostě živí lidé…

Jste vzhledem k věku a zkušenostem ve svých soudech tolerantnější, nebo přísnější?

Nikdy jsem svůj věk moc nevnímala a doufám, že mi to vydrží. Pomohli mi právě studenti, občas jsem se až zalekla, jestli proboha nejsem trapná, když používám stejné výrazy jako oni, směju se stejným věcem…

Mít tuhle generační vzpruhu je fajn. Přinutí vás nezakrnět, nebýt zapšklá, věčně uskuhraná. A pokud se týká tolerance… řekla bych, že jsem s léty víc tolerantní, o názoru, s nímž nesouhlasím, se snažím přemýšlet, ne ho hned odsoudit.

Umíte být přísná?

Trvám na vzájemně dohodnutých pravidlech. Rozhodně si ale nezakládám na tom, že mám nad někým moc. Naopak mi náznaky něčeho podobného vždycky byly z duše protivné. Myslím, že se lidé můžou v laskavém tónu – a hlavně slušně – domluvit, konflikty nehrotit, jak říkají moji studenti. (smích)

Kdy jste naposledy točila?

Loni v létě, s režisérem Jiřím Strachem tři povídky v televizním cyklu Setkání s hvězdou, bylo to moc fajn.

Každý herec ukazuje nejčastěji tvář, kterou divák vidí nejraději. Vy jste na první pohled ta obětavá, charakterní ženská…

Více se múžete dočíst v celém článku Jana Hlaváčová: Na odpis se necítím. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Rodinné domy jsou krásnější a kvalitnější. A ne, že ne!

Doma a na zahradě

Již brzy oficiálně vyhlásíme výsledky prestižní soutěžní přehlídky TOP DOMY 2012. Letos se koná již podesáté. Pro ty, kdo ji neznají, jde o soutěž převážně typových rodinných domů a projektů. Důraz je kladen na dostupnost.
Více ZDE.

Jedna přehlídka končí, ať žije přehlídka nová. Přišlo nám líto, že individuální architektonické projekty, které na stránkách časopisu též prezentujeme, u nás svou soutěž nemají. Také nás zajímalo, co na domy z časopisu říkáte vy, čtenáři. A tak jsme na web umístili všechny individuální rodinné domy z uplynulého ročníku. A hlasujte! Hodnoťte! Rozhodněte, který je nejlepší. Více ZDE.

Více se múžete dočíst v celém článku Rodinné domy jsou krásnější a kvalitnější. A ne, že ne! . Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Doma a na zahradě.

Můj život s knihou

Od čtenářek

Četla jsem všechno, co se mi dostalo do ruky. Po první třídě jsem trávila léto na chalupě u jedné disidentky a přelouskala jsem tam Havlovu Zahradní slavnost, po které jsem sáhla v knihovně, když mi došla zásoba pohádek. Popravdě jsem tomu vůbec nerozuměla, ale nezapomněla jsem se s tím pochlubit ve školním čtenářském deníku. Vzhledem k tomu, že byl rok 1980, máma musela do školy na kobereček…

Literární dospívání

Školní léta jsem prožila společně s Pipi dlouhou punčochou a Dětmi z Bullerbynu. Díky Astrid Lindgrenové bylo moje dětství v 80. letech mnohem barevnější a svobodomyslnější.

Kolem 13 let už byla městská dětská knihovna pro mě malá a začala jsem sahat po knížkách rodičů. Zásadní byl třeba Jirotkův Saturnin, podle jeho teorie o házení koblih si lidi dělím dodnes. Pak jsem sáhla i po kompletní řadě knih od Pelham Grenville Wodehouse o sluhovi Jeevesovi, který byl pro Saturnina předobrazem.

Poslední dva roky základní školy jsem strávila polovinu vyučovací doby za školou. Netoulala jsem se po ulicích, místo toho jsem zůstala doma a četla jsem si knížky. S prospěchem jsem problém neměla, takže mi to téměř neuvěřitelně procházelo.

Do té doby se datuje i moje láska k tlustým knihám. Před cestou na prázdniny mi máma dala do ruky román Désirée od Annemarie Selinko, příběh o Napoleonově první lásce, historický román čítající 650 stran. Byla jsem ztracená a pohlcená…

Miluju dlouhé popisy scén, miluju hodně slov, která v mé hlavě rozehrávají fantazijní obrazy. Chápu, že jsou čtenáři, kteří naopak ocení minimalistické vyjadřování a myšlenky, které jdou na dřeň, ale mně musí kniha rozehrát v hlavě film, nejlépe velkolepý spektákl, a čím delší, tím lepší.

Mými posledními hity byl třeba New York od Rutherfurda, Katedrála moře od Falconese nebo velkolepé historické romány Pilíře země a Na věky věků od Folletta, dohromady určitě přes 3000 stran skvělého čtení.

Moje věčná láska

Je ale jedna kniha, ke které se stále vracím. Vždy, když je mi úzko nebo cítím únavu ze svého života. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS OD AGATHY CHRISTIE. Její život nebyl žádná procházka růžovým sadem, prožila dvě světové války, prožila přechod z upjaté viktoriánské éry do moderního světa, prošla i osobními tragédiemi, ale přesto z jejího vyznání čiší taková láska k životu, že se člověk až stydí za to, že se zaobírá malichernými problémy, místo aby si život užíval naplno a s radostí.

Více se múžete dočíst v celém článku Můj život s knihou. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Od čtenářek.

Planetka Vesta drží ve sluneční soustavě dva rekordy. Úžasná videa NASA

Technika

Než začnete číst článek, podívejte se video, ve kterém experti z NASA simulovali přelet nad povrchem planetky Vesta. Podobný pohled se nabídl sondě Dawn (Úsvit), která už skoro rok toto vesmírné těleso zkoumá:

Roku 2007 odstartovala sonda Dawn, aby prozkoumala pás asteroidů v naší sluneční soustavě. V červnu 2011 se sonda přiblížila k planetce Vesta – třetí největší v naší soustavě. NASA teď zveřejnila výsledky výzkumu společně s videem a fotografiemi, které sonda pořídila. Informoval o nich časopis Science. 

Objev Vesty způsobil na začátku 19. století, kdy ji poprvé pozoroval německý astronom Heinrich Olbers, obrovskou senzaci. Zpočátku ji hvězdáři dokonce považovali za planetu – proto dostala astronomický symbol, jaký mají ostatní planety. Teprve o půl století později, když bylo podobných těles objeveno zdokonalenými dalekohledy více, astronomové rozhodli, že jde o „pouhou“ planetku.

Vesta je označována za protoplanetu – tedy velikostně něco mezi asteroidem a planetou. Má průměr 530 kilometrů – přičemž Pluto (který už byl ze seznamu planet vyloučen) měří v průměru asi 2 300 kilometrů. Vesta je tak velká, že je ve výjimečných případech pozorovatelná i pouhým okem. Nachází se v tzv. hlavním pásu planetek, tedy v oblasti mezi oběžnou dráhou Marsu a Jupiteru. 

U jižního pólu planetky jsou dobře vidět dva překrývající se krátery: větší Rheasilvia a menší Veneneia.

 

Výzkum pomocí sondy v podstatě potvrdil většinu hypotéz, které astronomové získali díky pozorování Vesty Hubbleovým dalekohledem. Potvrdila se její velikost, rychlost rotace i další vlastnosti. Sonda zkoumala také nejtypičtější útvar na povrchu planetky – obrovský kráter na její jižní polokouli. Je tak velký, že kvůli němuk má Vesta šišatý tvar; jeho průměr činí přes 450 kilometrů. 

Dva rekordy malé planetky

Kráter na Vestě je starý asi 1–2 miliardy let a jde o vůbec největší kráter ve sluneční soustavě. A sonda Dawn ukázala, že se ráter pyšní ještě jedním prvenstvím – ukrývá nejvyšší horu ve sluneční soustavě. Dno kráteru je asi 12–13 kilometrů pod úrovní povrchu Vesty, ale uprostřed něj leží hora vysoká 22 kilometrů – tedy skoro třikrát víc než Mount Everest a o něco víc než 21 kilometrů vysoká hora Olmypus Mons na Marsu. 

 

Celkově na Vestě astronomy nejvíc překvapilo, jak barevná a tvarově rozmanitá tato planetka je. O tom se nejlépe přesvědčíte na fotografiích v článku. Právě její mnohotvárnost je na nich zachycená velmi výstižně.  

Písečný ďábel na Marsu – úžasná fotografie obří prachové bouře

Sonda Dawn by od Vesty měla odletět na podzim letošního roku. Zamíří pak k dalšímu zajímavému vesmírnému objektu, k trpasličí planetě Ceres. Tam by měla dorazit až roku 2015. Je vybavená několika špičkovými přístroji, s jejichž pomocí dokáže získávat kvalitní obrazy i údaje.

Sonda poháněná třemi iontovými motory má na palubě dvě nezávislé mapovací kamery, detektor záření gama a neutronů a také mapovací spektrometr – tím zjišťuje, z čeho jsou planetky složené.

Podívejte se na video, které popisuje misi sondy Dawn: 

Více se múžete dočíst v celém článku Planetka Vesta drží ve sluneční soustavě dva rekordy. Úžasná videa NASA. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Technika.

Tradiční zahrada ve velkoměstě

Zahrada

Zahrada je orientována jižně, je na ní tedy celý den dostatek slunce. Tím, že vstup do domu je stranou, zachovává si své soukromí, obyvatelé domu však mají možnost neustálého kontaktu se zelení díky velkému francouzskému oknu a terase.

Zahrada nebyla založena zcela nově, na pozemku již kdysi existovala, byla ale ve velmi žalostném stavu. Bylo třeba ji vyčistit a přizpůsobit potřebám a představám nových majitelů. A protože jde o relativně rozsáhlý pozemek, přizvali si na pomoc zahradní architektku ing. arch. Evu Rybníčkovou.

„Zahradu jsme si nechali navrhnout, protože mně se vždycky líbí zahrady, co nějak vypadají, není to jen shluk náhodně zasazených rostlin, které dohromady nedávají žádný smysl,“ říká majitelka zahrady a pokračuje: „S paní architektkou jsme se seznámili přes naši kamarádku, padli jsme si do noty, líbilo se nám, co nám navrhuje… Protože máme děti, nechtěli jsme tu nic jedovatého, příliš trnitého, také jsme si přáli živý plot, který bude mít částečné průhledy, ale zakryje pohled do zahrady. A protože máme otevírací stěnu z kuchyně hned do zahrady, chtěli jsme u ní bylinkový záhonek. S výsledkem jsme velmi spokojení, zahrada je naše láska. Zatím je sice nutné ještě čas od času něco vyplít, ale to by mělo pominout, až se více rozrostou půdopokryvné keře.“

Důležité jsou barvy

Zahrada je mírně svažitá a obklopuje dům ze dvou stran. „K zadnímu vstupu do domu vede prudký svah, který je zpevněný betonovou suchou zídkou a travinami, ty jsou vysázené schválně tak blízko ke stěně, aby na pozadí té krásné tmavé fasády pěkně vynikly jejich jednoduché tvary a krásná květenství,“ vysvětluje ing. arch. Eva Rybníčková a pokračuje: „Na protější straně u plotu jsou pak čisté, nekvetoucí buxusy, jde o vcelku malou plochu a chtěla jsem, aby na ní travám nekonkurovaly žádné další výrazné rostliny. Takže na jedné straně je čistá zelená linie a proti ní trávy.“

Při pohledu ze zahrady uzavírají toto zákoutí za domem rozložité vajgélie (Weigela), neobeznámená návštěva nemá tedy ani ponětí, že za bohatými keři zahrada ještě kousek pokračuje. „Vedle nich je jalovec (Juniperus communis), ten zde, stejně jako vajgélie, již byl, rostliny v tomto místě jsme proto vybírali tak, aby ladily k jeho modrozelené barvě, nechtěli jsme sem dávat něco, co by s těmito odstíny nešlo dohromady,“ vysvětluje architektka. Takže je tu vysazený tamaryšek, který přechod zjemní, protože má šedavé lístky a kvete lehkým růžovým chmýřím, dále jsou pod keři vysazené červenorůžové pivoňky, astřičky a dále v zahradě orlíčky a kopretiny, aby probarvily zeleň. Orlíčky a další květiny jsou trvalky, majitelka tak nemusí každý rok řešit, co na taková místa vysadit. Zvolila jsem je proto, že jde o tradiční květiny, které by do zahrady rozhodně měly patřit.“

Svída krášlí zahradu po celý rok

Podél plotu je stálezelená bariéra z bobkovišní. „Nechtěla jsem sem dávat ani příliš jehličnanů, případně tújí, protože v zahradách v okolí jsou hojně vysazované a chtěla jsem zahradu trochu odlišit a oživit v celkovém kontextu místa. Do popředí jsem zvolila svídu japonskou (Cornus kousa), která tu funguje jako takový solitér, na pozadí pak bude jednou, až vzrostou, opona ze stálezelených keřů, a tahle svída se tu pak na jaře vždycky rozsvítí, protože ona má ty čerstvé mladé lístky světlezelené a zajímavé čtyřčetné bílé květy. A protože je to svída, roste docela rychle.“

V koutě zahrady, kde by měl živý plot vytvářet stín, jsou vysazeny stínomilné trvalky – bohyšky a čemeřice, čas od času se tu vyskytují nějaké cibuloviny, aby zahrada prokvétala a barvila se už od brzkého jara. Na volném prostranství zahrady jsou vzrostlé stromy, které jí dodávají kontrast, poskytují stín i plody.

„Z ovocných stromů je tu kdouloň,“ popisuje majitelka, „ta tady byla, a švestka, kterou už budeme muset porazit, protože je velmi stará a něčím silně napadená, a přenáší se to i na třešeň, vysadíme pak místo ní jiný strom. Zachovali jsme i vzrostlý smrk, protože vytváří u terasy krásný stín.“ U plotu do ulice jsou vysazeny klasické svídy, střídají se svídy s červenými a zelenými větvičkami, které vytváří zajímavou texturu na zahradě i v zimě, když opadá listí.

„Tady v záplavě svíd, aby to nebyla úplná nuda, je občas zlatice (Forsythia), dále pustoryl (Philadelphus), a jsou tu i šeříky, protože u tradiční zahrady v Praze šeříky vždycky byly, vždycky voněly u vstupu. Dnes už se s ním sice na 9. května nemává, ale přesto jsme usoudili, že by tu přece měl být,“ vysvětluje architektka s úsměvem.

Bylinky to jistí

Zajímavým místem v zahradě je ostrůvek kolem smrku u terasy. Protože je přímo u vstupu do kuchyně a místo je hodně slunné, jsou tu vysazeny bylinky – máta, kontryhel, meduňka, tymián, mateřídouška, pažitka. V blízkosti terasy jsou také keře s jedlými plody.

„Dohodli jsme se, že v zahradě budou věci jedlé, a v žádném případě jedovaté, protože jsou tu děti – aby nehrozilo nebezpečí zdravotních problémů, když něco snědí,“ říká Eva Rybníčková. „Takže je tu jeřáb, rybízy, hlohyně… Kostru záhonu tvoří stálezelená kalina. A terasa je uzavřená muchovníkem (Amelanchier ovalis), to je méně známý keř s jedlými plody, které chutnají jako borůvko-maliny, dále je zde temnoplodec černoplodý (Aronia melanocarpa), ten má černé plody, z nichž se vaří skvělá marmeláda. A zase je zde bobkovišeň, aby tu, když opadá listí, nezbyly jen holé větve. V každé skupince je proto nějaký stálezelený keř, aby měl celek tvar a fazonu i v zimě. V celé zahradě jsem se snažila vybírat rostliny tak, aby kvetly postupně a probarvovaly ji,“ uzavírá Eva Rybníčková.

Více se múžete dočíst v celém článku Tradiční zahrada ve velkoměstě. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Zahrada.

Půst aneb Hlad má štíhlé nohy

Zdravá rozhodnutí

Den před půstem

Den před půstem se soustřeďte na pozitivní myšlenky, pevně se pro půst rozhodněte, buďte plni sebedůvěry a víry v jeho úspěšný průběh. V této náladě se udržujte po celou dobu půstu. Tento den byste měli jíst pouze syrovou stravu, eventuálně trochu vařené rýže. Tělo připravte na odepření si jídla, jezte málo a jednoduše. Pro podporu vylučování škodlivých látek ze střev si dejte třikrát denně 1 dcl jogurtu se lžící lněných semínek. Snažte se den strávit daleko od spěchu a stresu, na procházkách a odpočinkem.

Během půstu

Každé ráno, předtím, než se napijete vody, převalujte v ústech po dobu několika minut trochu nerafinovaného slunečnicového oleje, poté vyplivněte. Tato jednoduchá procedura aktivuje enzymy a pomáhá vylučovat toxiny. Ústa vypláchněte teplou vodou. Poté vypijte 1 l vlažné vody, do které můžete přidat trochu citronové šťávy. Hodinu poté vypijte sklenici čerstvě vylisované mrkvové šťávy na pročištění jater.

Další průběh půstu je třeba přizpůsobit vlastní kondici a zkušenostem. Začátečníci mohou jíst teplé zeleninové polévky z rajčat, mrkve a celeru, které hřejí, dávají sílu a jsou zdrojem potřebných vitaminů, minerálů a soli. Ti zkušenější mohou pít čerstvé šťávy, především z mrkve, řepy a v teplých dnech z okurky. „Profesionálům“ stačí voda s trochou soli. První tři dny půstu jsou jako výstup na vrchol – od určitého bodu jsme překvapeni, jak se jde snadno.

První den půstu

První den půstu je nejlepší zůstat v pohodlí vlastního domu. Vyspěte se, poslouchejte hudbu, čtěte. Zároveň je třeba dobře pročistit trávicí trakt. Kdo chce, může si udělat klystýr.

Druhý a třetí den půstu

Druhý den se může objevit mučivý pocit hladu, který lze zahnat polovinou skleničky vody. Často se objevuje nejistota, pochybnosti a malomyslnost. Zabavte se nějakou zajímavou činností a nedovolte negativním myšlenkám, aby vás ovládly.
Třetí den se vám vrátí pocit stability, jistoty a sebedůvěry.

Ukončení půstu

Během půstu organismus snížil produkci trávicích šťáv a musí ji znovu obnovit. Návrat k běžné stravě proto vyžaduje stejnou pozornost, čas a klid jako samotný půst. Uvařte si hrst zeleniny na páře, jezte pomalu a dobře žvýkejte. Po pár hodinách pokračujte trochou vařené rýže. Další potraviny přidávejte postupně a v malém množství.

Více se múžete dočíst v celém článku Půst aneb Hlad má štíhlé nohy. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Zdravá rozhodnutí.

Vykopávky v Nakumu odhalily mayský královský hrob

Věda a poznání

Nakum je mayské naleziště v severovýchodním guatemalském Peténu, které leží zhruba na půl cesty mezi slavnými mayskými městy Tikal a Naranjo. Nachází se v oblasti, kde kvetla především klasická mayská kultura a kde se odehrávaly hlavní líté boje mezi znepřátelenými rivaly, městy Calakmul a Tikal. 

Neznámý obyvatel bohaté hrobky

Nakum. FOTO: Wikipedia

Vykopávky odhalily hrobku jedince nejasného pohlaví mezi 35–40 lety, kterého do hrobu doprovázely bohaté milodary především v podobě nádherné keramiky, jadeitových šperků (včetně propracovaného pektorálu (tj. šperk z drahého kovu nošený na hrudi; pozn. red.)) a dalších objektů, které naznačovaly, že zesnulý se za života těšil vysokému společenskému postavení.

MAYSKÝ SPECIÁL: Mayové – moudří kněží, nebo fanatici rituálního násilí?

Na pektorálu se nachází jméno dosud neznámého krále Ixim Chana, který měl zřejmě vládnout v nedaleké Yaxhá – je však údajně o několik set let starší než hrobka. Předpokládá se, že pohřbený je členem téhož královského rodu a že se pektorál předával v rodině jako významné dědictví.

Možná byl králem Nakumu (tím by se místní dynastie jevila jako úzce spřízněná s vládci Yaxhá), na druhou stranu v hrobě se našla i vřetena, která se obvykle ukládají spíše k zesnulým ženám. V okolí pohřbu se nacházely další obětní schránky, jejichž obsahem byly např. obsidiánové hroty, a nedaleko se pak našel další hrob, již ne tak bohatě vybavený, nicméně přesto zjevně náležící osobě s vysokým společenským postavením.

Polští vědci v guatemalských pralesích

Rekonstrukce jižní části vykopávek v Nakumu. Zdroj: nakum.pl (web polských výzkumníků Źrałky a Koszkuly)

Výzkum prováděl tým vědců z Jagellonské univerzity v Krakově a podíleli se na něm polští vědci Jarosław Źrałka a Wiesław Koszkul. Archeologický institut Fakulty historie Jagellonské univerzity pracuje na vykopávkách v Nakumu už od roku 2006.

Obětní oltář patřil předchůdcům slavných Inků. Obětováni byli i lidé

Jagellonská univerzita je jedním z mála středoevropských vzdělávacích institucí, který se intenzivně zabývá i Mayi – dalším centrem mayských studií v Polsku je univerzita ve Varšavě, místní odborníci se však orientují spíše na studium mayských jazyků. Dalším středoevropským městem, kde se mayistika dělá na vysoké úrovni, je pak například  Bratislava – tým vedený doc. Milanem Kováčem z Komenského univerzity kope ve významném předklasickém nalezišti Uaxactúnu, který leží poměrně nedaleko Nakumu.

Více se múžete dočíst v celém článku Vykopávky v Nakumu odhalily mayský královský hrob. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Věda a poznání.

Potřebujeme víc JUDr. Sokolů

Potřebujeme víc JUDr. Sokolů

Myslím, že budeme muset sehnat dalšího právníka Sokola, protože pan JUDr. Sokol už nebude na všechny ty grázly stačit. Už teď zastupuje jak skupinu kolem pana Ratha, tak pana Janouška i nejvyššího státního zástupce Rampulu. Abychom vlastně mohli zajistit všem podobným ústavní právo na svého obhájce, protože JUDr. Sokol je přetížený! Je třeba najít, sehnat nebo dovézt další Sokoly!

Více se múžete dočíst v celém článku Potřebujeme víc JUDr. Sokolů. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.

Page 1 of 25012345»...Last »

Shluk štítků