V polovině dubna vychází Alešovi pokračování knihy Černobílé idoly i jiní 2., v níž se věnuje slavným i méně známým hvězdám pamětnických filmů, před nedávnem mu v limitované edici ke stému výročí narození vyšla svého času úspěšná publikace o Nataše Gollové… Svým způsobem se náš předpoklad v rámci návštěvy doma u Aleše naplnil, i když ona historická hodnota jeho „nej“ věcí není až tak stará, každopádně v mnoha směrech jsou to věci z minulosti. Které? Tady je máte. Ty, o které by Aleš Cibulka opravdu nerad přišel:

Skříň na „čamrňáky“

„Abych řekl pravdu, tak konkrétní tři věci bych nevybral, ani kdybych se zbláznil. (smích) To v mém případě skutečně nejde, nicméně jsem přišel na dobrý nápad, díky kterému vám mohu ukázat své sbírkové skvosty, a přitom žádný neupozadit. Tak jako první uvádím tuto svou skříň na „čamrňáky“ – jak doma říkáme všem drobným dárkům, na které by se jinde akorát tak prášilo. Mám v ní uloženy desítky nejrůznějších koček, dárků od kamarádů, suvenýry z cest, žvýkačku, kterou žvýkala Simona Stašová, pštrosí vejde, doutník, který jsem sám ubalil v Dominikánské republice, růži, jež mi Michal (Michal Jagelka, životní partner Aleše Cibulky – pozn. aut.) vystřelil na pouti – no musíte uznat sami, že prostě samé nevyhoditelné věci, o které bych nerad přišel.“

Stůl

„Předpokládám, že vám ještě nikdo neuvedl jako svou nejoblíbenější věc pracovní stůl nebo svůj veskrze pracovní koutek, že ne? Tak v tom případě budu první. A rád. Může to být zvláštní, ale já svůj pracovní stůl obklopený nejrůznějšími obrázky a fotografiemi, na kterých mám všechno (a všechny) stále na očích, mám opravdu rád. Stejně jako například motto, které na fotce nevidíte, ale klidně vám je prozradím. Autorem tohoto hesla je herečka Veronika Žilková, která byla mou třídní profesorkou na Vyšší odborné škole herecké a moderátorské a zní: „Možná to nevyjde, ale s tím se smířím spíš než s tím, že jsem to vůbec nezkusil!“

Portrét v kompresionistickém stylu

Více se múžete dočíst v celém článku Soukromá domácí „NEJ“ Aleše Cibulky. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Interiéry.

Dokončovací pás pro zeď Zenturo

Dokončovací lišta chránící výplň na zdi Zenturo je již k dispozici.

Nainstalovali jste neobvyklý prvek ve vaší zahradě, nebo jste vybavili svůj majetek kreativním oplocením Zenturo? Všichni kolem vás vám zajisté závidí! Ale vy byste měli provést kontrolu a zajistit především to, aby byla výplň zdi vždy na svém místě.

Ode dneška můžete v klidu spát. Vše, co musíte udělat, je nainstalovat cílovou pásku na horní části stěny.

Dokončovací pás je:

• kus panelu vyrobeného ze svařovaných drátů o průměru 4,15 mm
• rozměr ok činí 115 x 50 mm
• pás je 115 mm široký, 1900 mm dlouhý
• je poplastovaný pomocí antracitu v barvě BF7016M

Nejprve musíte paralelně připojit dva Zenturo panely, Zenturo nebo Bekaclip a vyplnit prostor mezi nimi využitím vhodného přírodního materiálu. Horní stěny musí být pokryty zakončovacími pásy, které mohou být spojeny s panely Zenturo pomocí Fortinet nerezových klipů, vázacích drátů nebo jakýchkoliv jiných šikovných konektorů.

Dokončovací pás zabezpečuje zeď Zenturo proti vandalismu (kradeži výplně) nebo zásahům zvířat. Takové okolnosti mohou nastat v případě, že je stěna vyplněna kůrou nebo větvemi, z nichž mohou např. ptáci „vybírat“ materiály pro stavbu svých obydlí.

Protihlukové stěny Soundblock

Výzkumy Vysoké technické školy v Gliwicích (Polsko) potvrdily vysoké přenosové parametry odolnosti a absorpce gabionů Soundblocks.

V roce 2011 byly v akustické laboratoři na Stavební fakultě Vysoké technické školy v Gliwicích podrobeny výzkumu protihlukové stěny Sounblocks vyrobené z gabionů.

Vnější prostory pro gabionové koše obsahují 3 typy výplní:

• čedič agregát
• červený pískovec
• dolomit s vápencem agregát

Vnitřní prostor vždy obsahuje písek.

Laboratorní studie prokázaly vysoké technické parametry překážek. V oblasti přenosových bariér odporu obdržel Soundblock třídu B3, což v praxi znamená snížení hlučnosti o 45 decibelů. V oblasti absorpce zvuku se Soundblock umístil ve třídě A1 a A2 (závisející na typu výplně).
I s tak vysokou přenosovou odolností a absorpčními parametry jsou Sounblocks i nadále velmi dekorativní, upoutávají pozornost a ladí s okolní krajinou (díky výplni z přírodních materiálů).

Protihlukové stěny Soundblocks jsou patentované hluku odolné gabiony z produkce firmy Betafence, které se používají pro velké infrastrukturální projekty. Díky tomuto inovativnímu konceptu, který pohlcuje více zvuků, tak nedovolí hluku projít bariérou. Soundblocks jsou vyrobeny ze svařovaných sítí zhotovených z ocelového drátu, jsou zajištěné Zincalu vrstvou Ultra a vzájemně propojeny pomocí spirál.

Představte si rozlehlou pláň a na ní tisíce mužů, žen i dětí s rýči v rukou. Zazní výstřel startéra a „sportovci“ ryjí jako o život.

Vítejte na japonské All-National Hole Digging Competition (celonárodní soutěži v kopání děr), jež se letos konala už pojedenácté!

Kutá celá rodina

Ke cti zdravého rozumu Japonců budiž řečeno, že nejde o žádnou folklorní akci, vše původně začalo jako reklama velkého kempu (patří mlékárnám Narita Dream Dairy).

V období mimo sezonu měl prázdno, a tak jeho manažeři přemýšleli jak sem dostat lidi aspoň na jednorázovou akci. Kopání děr se jim samým zpočátku zdálo jako příliš šílené – ale ono to vyšlo!

K letošnímu ročníku závodů se sešlo několik tisíc lidí, kteří vytvořili 210 družstev dospělých a víc než 30 manšaftů dětských a dámských.

Na vykopání své díry snů měli borci i borkyně rovnou půlhodinu. Družstva se mohla skládat z libovolného počtu členů (členek); jak totiž nejen odborníci vědí, při kopání je velký počet aktérů spíše na závadu.

Soutěžilo se v jedné hlavní disciplíně -nejhlubší díra – a ve dvou doplňkových: nejpohlednější díra a nejhezčí oděv kopáče (kopáčky).

Pravidla stanovují maximální šířku rýče a zdůrazňují, že závodníci „nesmějí odhazovat hlínu do děr soupeřů“.

„Velká část soutěžících byli profesionálové, hlavně cestáři, plynaři a vodaři,“ vysvětluje ředitel soutěže Manabu Saito.

„S nimi ale přišli party jejich kamarádů, rodiny, příbuzní a třeba i dětské školní týmy – mnozí prý trénovali řadu týdnů předem.“

Nositelé Zlatého rýče

S největším napětím byl sledován hlavní souboj o nejhlubší „díru do světa“ – právě jím přece byla původně podivná tradice nastartována.

Pětičlenná parta kopáčů z elektrozávodů se při něm během 30 minut dostala do hloubky 3,26 metru. Zdá se vám to hodně, nebo málo? Pokud jsou vaše výkony lepší, přihlaste se příští rok do soutěže také!

Na vítězství ovšem nezbohatnete – borci obdrželi v přepočtu jen asi 20 000 Kč (všichni dohromady) a čestný titul držitelé Zlatého rýče.

Za nejkreativnější díru nebyla vlastně uznána díra, nýbrž pyramida, již vedle ní z vykopané hlíny uplácal tým vodaře Nobutaky Nakaneho (53) z Nagoje.

„Na obyčejné ošklivé hromady hlíny se všichni díváme každý den,“ pravil Nobutaka Nakane.

„Já jsem ale velmi pyšný na to, že se moje pyramidová hromada lidem líbí a přináší jim potěšení.“

První cena za nejlepší kostým se letos neudělovala, vzhledem k velkému chladu si soutěžící módní kreace odpustili.

Více se múžete dočíst v celém článku Netradiční sportovní klání: Kopání děr do země. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

„Navíc si myslím, že internet je přehlcený tolika blogy, že kvantita vítězí nad kvalitou obsahu.

Ovšem přišel tak silný zážitek, že jsem poprvé v životě pocítila potřebu ‚vypsat se z něj‘. A hlavně – zdálo se mi to smysluplné.“

O co jde? „Navštívila jsem s babičkou ze zvědavosti předváděcí akci pro seniory. A protože zážitek předčil i mé nejhorší představy, muselo to ven. Co se na těchto akcích odehrává, je horor, nestydatá manipulace se slabšími!

Podívejte se prosím na mou adresu http://sinera.blog.cz, tam to všechno podrobně uvidíte. Varujte hlavně starší lidí – své rodiče a prarodiče, kteří nemají přístup k internetu!“

Případ Silvy Dymákové jsme si vybrali jako typický pro bojovné použití blogu. Něco mě rozčilí, tak to začerstva dám na síť a doufám, že čtenáři budou ti správní lidé (pokud vůbec můj blog někdo v džungli ostatních zaznamená).

„Moje cílová skupina je vlastně o pár desítek let starší než dnešní googleři,“ připouští Silva Dymáková jisté omezení.

„Naštěstí tu ale jako prostředníci fungují děti a vnoučata. Poznávám to podle ohlasů na fóru – například mi napsala žena, jejíž matka koupila předražené hrnce, a ještě měla radost, jak dobře a výhodně je pořídila.

Zoufalá dcera hledala na internetu informace, kterými by mohla matku vyvést z omylu, a našla můj blog. Vytiskla ho a dala matce přečíst. Můžu jen doufat, že si z něj ta paní bude schopná do budoucna vzít poučení…“

Minikampani k tématu, které jsme v Květech probírali mnohokrát, do budoucna zřejmě pomůže Charita. Ta by mohla vytištěný varovný blog šířit mezi své klienty v seniorském věku.

Bylo založení blogu komplikované? „Šlo o jednu z nejsnadnějších věcí v mém životě – stačí počítač, pár minutek a je z vás bloger(ka).

Na druhou stranu ale právě proto je už blogů tolik, že se v nich člověk snadno ztratí. Ani já nemám čas procházet stále nové a nové – mám však pár osvědčených, kterým zůstávám věrná.

Patří mezi ně třeba http://blog.digizone.cz/, http://okamura.blog.idnes.cz/ a maixner.blog.iDNES.cz,“ říká bojovnice proti sprostému šizení babiček a dědečků.

Nesnesitelná lehkost sdělování

Blogosféra je neprostupná džungle, jejíž rozměry budí úžas. Jen naše největší blogerská stránka Blog.cz tvrdí, že momentálně nabízí téměř 800 000 blogů, jejichž autoři zveřejnili přes 35 milionů článků.

A to u nás Blog.cz není zdaleka jediný. Na pamětníky to působí, jako kdyby si všichni „mladí a neklidní“ dali závazek psát co nejvíc. Snad proto, aby ještě zdůraznili dekadenci internetu, který se hroutí vlastní vahou?

Podle údajů z Blog.cz jsou v jeho komunitě „všechny skupiny internetové populace“.

Hlavní část uživatelů tvoří dívky ve věku 11 až 14 let, které si zde vedou internetové deníčky a stránky o módě, lifestylu a celebritách.

Najdou se tu ale i blogy profesionálních spisovatelů a známých osobností z řady oborů. Modelka Dominika Myslivcová prý „svou popularitu odstartovala právě na Blog.cz“.

Můžete se zde začíst do fantasy románů od Michaely Burdové, knih Daniely Mičanové (danielamicanova.blog.cz) či do povídání o jídle od foodblogerky Šárky Skachové (dolcevita.blog.cz).

Právě jejímu blogu se spolu s blogem fotografa Zdeňka Thomy (thomuv.blog.cz) dostalo té cti, že jsou na základě výběru Národní knihovny ČR archivovány v rámci projektu WebArchiv.

Pod křídly Blogu.cz, který od jeho tvůrců z firmy Jyxo předloni koupila TV Nova, najdete všehochuť názorů na všehomír opepřenou přítomností pár celebritních komet (Miro Šmajda) i trvalek (emigrant v USA Ross Hedvíček, novinář Ondřej Höppner, „nováci“ David Vaníček, Jaromír Chalabala apod.).

Je libo vánoční recepty, čerstvé milostné verše, návod k výrobě bomby či pár zaručených technik sebevraždy? To všechno a ještě miliony dalších věcí na blozích najdete.

Je to jak nahodit udici. Do kanálu?

Existují úctyhodná a zavedená blogová společenství, která se věnují hlavně vědám, historii, politice a ekonomii. Pánové a dámy na nich promlouvají chytře a cizoslovně, občasný vetřelec rychle prchá.

Kromě nich však ještě existuje „ta pravá“ blogosféra, v níž je možné téměř všechno. Pestrost témat je daná jednoduchostí jejich umístění na webu: stačí okamžik. A je to zadarmo!

Návštěvník pak nestačí zírat, co všechno blogy obsahují. Istanbulský Velký bazar násobený milionem – to je tak přibližná paralela.

Živý materiál jejich stránek by se dal hníst dlaněmi do neuvěřitelných tvarů: po takovém nekonečném proudu inspirace museli toužit Alexander Dumas či Charles Dickens, Jaroslav Hašek nebo Bohumil Hrabal.

Blogeři vlastně už jaksi z definice „nastavují společnosti křivé zrcadlo“, od toho rovného jsou zde oficiální média.

Zdaleka všechny nelze brát vážně (na rozdíl třeba od slavných stránek Neviditelný pes.cz, které na naši scénu uvedl Ondřej Neff jako vůbec první český blog).

Jen při letmém nahlédnutí do čerstvého materiálu jsem třeba právě teď škobrtnul o blog dámy horující pro současnou křesťanskou hudbu.

Prozrazuje, že není odbornice, proto chce psát jen věci, které ji v dané souvislosti zaujaly. „Možná to nebude nikdo číst a nebo jenom Danka. Ale neva, je to stejně zábava ,“ píše s odzbrojující upřímností. „Jo! Minimálně Danka to číst bude, neboj,“ zní první ohlas. Od Danky.

O pár bitů dál se o své zkušenosti au-pairky v Anglii a USA dělí Mardža (25) z Lovosic. Leckomu by asi nepřišlo korektní, že svou čtyřletou svěřenkyni Sydney nazývá „malá svině“, ale ty okolnosti…

Na blogu se au-pairka dozví jak reagovat, když otec dětí (tedy pan zaměstnavatel) začne být příliš přítulný. Většinou prý stačí nevinná poznámka: „Nemohl byste mi zítra v lékárně vyzvednout jeden krém? Je proti chlamydiím.“

Spíš pro mládence bude asi blog o dinosauřích kartách, které si můžou sami vytvářet. Komu nestačí pravé předpotopní potvory, nechť si laskavě vymyslí i nové.

Blog o nově otevřené škole v jednom menším městě poněkud čpí reklamou. Je tam prý všechno báječné!

Skoro jako představa tajemství věčného života, jež slibuje prozradit jiný blog. Jak se ukáže, jde vlastně o reklamu na nový film…

Jinak se ale firemním blogům – na rozdíl od zahraničí – u nás až tak nedaří: lidé jsou na reklamu v jakékoli podobě alergičtí.

Úspěch má ovšem po americkém vzoru zřízený blog 1 000 věcí, co mě serou…! Zpravidla sice jde o banality typu přeplněné tramvaje, ale i tak se tohle dílko dočkalo dokonce knižního vydání.

Je to fakt a je to zajímavé

Teprve když se jalovou sutí blogosféry prohrabujete dost dlouho, narazíte na opravdové klenoty. Pro mě je malým šperkem blog http://orna.blog.respekt.ihned.cz stavebního inženýra a čerstvého důchodce Jana Orny (66).

„Blogerem jsem se stal v roce 2006, pracoval jsem v té době na stavbě dálnice D8, byl jsem mimo domov. Po večerech jsem tedy sledoval internet a na e-Respektu mě zaujala výzva Založte si svůj blog.“

Psaní Jana Orny je to, co by měl člověk pod pojmem „blog“ správně najít: živé, aktuální, zajímavé, stručné.

Jeho autor popisuje třeba stavbu mrakodrapu City Tower na pražském Pankráci, historické nálezy při stavbě tunelu Blanka, ale také vzpomínky z dob studia nebo proměnu jeho milované Šumavy.

„Psaní a sledování reakcí čtenářů i diskusí je pro mě koníček, přináší mi řadu podnětů k přemýšlení,“ říká.

Líbavka rozložená (Gaultheria procumbens) je menší asi 15 cm vysoký stálezelený keřík s protáhlými eliptickými listy, který vynikne v plné kráse teprve v zimě, kdy na zahrádku dopadnou první sněhové vločky. Až pod nimi se rozzáří jasně červenými barvami malé červené plody podobné brusince, které budou zdobit zahrádku od podzimu až do jara. Dvojnásobnou radost pak tato rostlina přinese pěstitelům léčivek, jejichž srdce nad jejími vlastnostmi přímo zaplesá.

Tento miniaturní plazivý keřík pochází ze Severní Ameriky, kde roste v kyselých vřesovištních půdách a od nepaměti byl místními indiány vyhledávaným zdrojem přírodních léčiv. V Evropě se líbavka pěstuje hlavně jako okrasná rostlina, ozdobná především listem a plody. Ty se dají jíst, ale jejich chuť není tak lahodná jako u původních vřesovištních rostlin.

Květenství

V našich podmínkách vykvétá od druhé poloviny května drobnými zvonkovitými kvítky bílé až světle růžové barvy.

Více se múžete dočíst v celém článku Líbavka rozložená – osvědčený lék indiánů. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Zahrada.

Poslední vážný vztah zažil Hefner s modelkou Crystal Harrisovou. Partnerství šestaosmdesátiletého playboye s pětadvacetiletou platinovou blondýnou se rozpadl už před několika měsíci. Milionář nad kráskou už dávnou mávl rukou, ale nemůže zapomenout na pejska, kterého mu modelka sebrala.

Když se Hefner a modelka rozcházeli, vzala mu blonďatá krasavice kromě pár šperků také nejoblíbenějšího psa – a milionář to nesl velmi těžce. Původně na ni chtěl podat žalobu, ale nakonec se rozhodl pro smírnější cestu. Přestože nabízí dárky v hodnotě milionů, modelka stále trvá na tom, že si pejska nechá…

Více se múžete dočíst v celém článku Pes v domě rozkoše: jak se žije zvířeti ve vile majitele Playboye?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Domácí mazlíčci .

Jen si uvědomte, jaké činnosti u dřezu vykonáváte – čistíte veškeré potraviny, omýváte nádobí do myčky, a to včetně velkých kusů, které se do ní ani nevejdou, sléváte horkou vodu, používáte nejrůznější přísady do jídel a mnoho dalšího – je tedy víc než nezbytné, aby byl vyroben z kvalitního, vysoce odolného materiálu, a tvarem, aby vyhovoval všem těmto úkonům.

Tvary a rozměry

Tvar dřezu závisí na celkové kompozici kuchyňské sestavy. Dovolí-li to velikost kuchyně, pak bychom si měli dopřát dřez, který lze instalovat na skříňku s šíří alespoň 60 cm. Jeho dostatečně velká úhlopříčka dovolí snadno umýt i pečicí plech, průměr pak prozradí, jak snadno umyjeme pánve. Dřez může mít pravidelný nebo lichoběžníkový tvar, umístit ho proto lze do roviny nebo v atypickém místě, praktický je také v rohu sestavy. Obecně platí, že by měl být v blízkosti varného centra a na jedné nebo z obou stran má zůstat dostatečně velká pracovní plocha.

Standardní typy mají jeden mycí prostor a odkapávací plochu, v nabídce jsou i modely s rozšířeným doplňkovým programem. Mohou mít dva mycí prostory, vaničku se sítkem vhodnou k odkapávání umytých potravin, výlevku či samostatnou šachtu, kterou odpadky házíme rovnou do koše. Práci usnadňuje krájecí deska tvarově přizpůsobená dřezu a těm, kteří neradi sahají do znečištěné vody, pomůže excentrický ovladač, jímž vodu vypustíme. V posledních letech můžeme dřez navíc opatřit o integrovaný dávkovač mycího saponátu. Výhodou je celkový vzhled kuchyně, kterou už nehyzdí žádná plastová nádoba, je tu jen malá pumpička. Ačkoliv některé firmy dávkovač nabízejí poměrně draho, lze zakoupit řádově za dva tisíce korun. Montáž se provádí do nerezových typů až na místě, kdy se vyřízne do materiálu otvor a dávkovač umístí.

Od klasiky k novátorství

Osmdesát procent domácností používá dřez z nerezu. Povrch je hygienický, odolný vůči nárazu, vysoké teplotě a chemikáliím. Už léta vyvolává pocit luxusu, přitom jeho pořizovací cena nemusí být vysoká. K dražším pak patří dřezy z kompozitních materiálů. Ty se skládají z plniva (zpravidla drcený přírodní kámen nebo písek, někdy skelné vlákno i papír) a pojiva (pryskyřice na akrylátové či polyesterové bázi). V nabídce jsou nejrůznější barvy, které vznikají díky příměsím. Všechny typy jsou pevné, chemicky odolné, tvrdé a hygienicky nezávadné. Snadno se tvarují a lepí, případně ohýbají teplem. Na trhu najdeme i modely vyrobené z keramiky, zpravidla se instalují do rustikálních či stylových sestav, kam tento tradiční materiál patří. Všechny typy mohou mít povrch vnitřku speciálně upraven tak, aby na něm neulpívaly nečistoty a snadno se udržoval.

Ruku v ruce

Neodmyslitelnou součástí dřezu je kuchyňská baterie. Nabízeny jsou v nejrůznějších designech i materiálech, které barevně korespondují s mycím centrem. Ovládají se nejčastěji pákou, mohou mít klasické kohoutky nebo senzor. Vybaveny mohou být výsuvnou sprškou, která usnadňuje mytí nestandardně velkých kusů nádobí, koncovka pak může mít různé druhy proudů. Stále jsou oblíbené robustní typy s horním otočným trubkovým výtokovým ramenem, ale i subtilní velmi jednoduché a elegantní provedení. Výběr závisí na celkovém ladění kuchyňské sestavy.

Beze spár

Spojení beze spár dovolují dřezy z kompozitních materiálů, můžeme si ale pořídit i nerezové vestavěné modely, které integrujeme do předem připravených otvorů v pracovní desce.

Správná výška

Více se múžete dočíst v celém článku Vše (a ještě něco navíc) o dřezu. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kuchyně.

Chráněné – nechráněné, to je fuk. A berou je po tunách. Letošní škody v jejich režii předčí ty loňské, tedy 200 milionů Kč.

Boj proti kormoránu velkému se u nás rozhořel před čtyřmi lety. Od té chvíle hoří, ale kupodivu je stále v ofenzivě pernatec. Že by v 21. století nebylo schůdné řešení?

Šok a šok a šok

Kormoráni u nás začali brzdit na zimu, protože ležíme na jejich tahu, máme přijatelné zimy a v řekách, rybnících a přehradách hodně ryb. Zatím… To se rybožroutovi, jenž je schopen se za úlovkem potopit i do hloubky 30 metrů, líbí.

Co víc, má tu na zimní hostiny klid! Nesmí být plašen na nocovištích, ani jen tak střílen při polním pychu. Pták honosící se titulem zvláště chráněný je téměř nedotknutelný, ač on ve zdejší přírodě zahraniční turista na dovolené likviduje naše domácí populace ryb, které tu žijí celoročně a jsou též chráněné. Ale jsou to „jen“ ryby!

Při „náletech“ na hladinu či za sofistikovaného nahánění ryb do míst, odkud nemají úniku, je kormorán nejen požírá, ale mnohé „pouze“ zraní ostrým zobákem (takže stejně uhynou). Navíc je permanentě stresuje v době, kdy mají mít klid. Kvůli nutné ostražitosti ryby ztrácejí na hmotnosti a zvyšuje se jejich úmrtnost.

Rybáři vs. ochranáři

Kormorán velký nemá v Česku přirozeného nepřítele. Takže rybáři (nejen z Českého rybářského svazu) došli k závěru, že je nutné řešit jeho odstřel, jinak v našich vodách zlikviduje veškeré ryby (bělice, plotice, malé kapříky…), které oni vesměs uměle (řada ryb není schopna přirozené reprodukce ve vodách) s nemalými náklady vysazují.

Jenže se s jistým ne ozvali ochránci přírody (je jim třeba přičíst k dobru, že evropský poddruh kormorána v polovině 20. století zachránili od vymření). A tak se licituje, scházejí se i mezinárodní expertní skupiny a přijímají se usnesení jak na kormorána.

Elegantní dravec, jehož valem přibývá, totiž řádí také v dalších evropských zemích. Poslední domácí konference se konala v Plzni 23. února…

„Odstřel je složitá věc. Může být povolen krajským úřadem nebo obcí s rozšířenou působností, ale musejí ho provádět členové sdružení myslivců, které v dané lokalitě funguje, to za prvé. Za druhé je odstřel ztížen tím, že je omezen ve vztahu ke vzdálenosti lidských obydlí, a také je ovlivněn faktem, že dostat se ke kormoránovi na jistý dostřel není lehké,“ říká Martin Hanzlíček, člen profesionální rybářské stráže, vystudovaný zoolog.

Kormorán je chytrý a dává si pozor! „Kde je výskyt kormoránů největší – na nocovištích a toku Berounky – tam se střílet nesmí,“ dodává odborník. A jsme u toho!

Regulace je nutná

Více se múžete dočíst v celém článku Zabijáci kormoráni: Kolik nás stojí?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Britský detektivní seriál Randall a Hopkirk proslul natolik, že dokonce vznikla jeho nová varianta. Ta však nezaujala. Každá doba chce zkrátka něco jiného a divák je rok od roku náročnější.

Splněný sen

Kenneth Cope se k duchařské roli dostal náhodou, když si ho při obědě v restauraci všiml producent seriálu. „Asi se mu zamlouval můj vyjukaný vzhled,“ řekl kdysi muž, jenž po kumštu zatoužil už v dětství a své snění dokázal rychle přetavit v realitu.

Brzy hrál v divadle, první šanci ve filmu dostal roku 1956. Následovaly plejády zajímavých postav od komedií po dramata.

„Na Randallovi s Hopkirkem se mi zamlouval typický anglický humor,“ zavzpomínal. O komické situace neměl díky sérii detektivek nouzi ani v soukromí.

Více se múžete dočíst v celém článku Kenneth Cope: Jsem Hopkirk a jsem mrtvý, těší mě. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.