Její manžel je druhý nejbohatší Čech Zdeněk Bakala. Má domov ve Švýcarsku, v Americe i v Česku. To je zatraceně pohádkový život, řekne si asi většina z nás.

Pustila jste se do budování největší obchodní sítě luxusního zboží ve střední Evropě. To už je jiná třída než soutěž Miss v Česku…

Mám výhodu, že nehraji sama, mám výborné parťáky. Letos jsem v USA strávila pět týdnů na business school ohledně akvizic, financí, řízení lidí.

Stala jsem se většinovým podílníkem v již existujících společnostech, nezačínám tedy jako s Českou Miss úplně od nuly. Hodně mi radí Zdeněk a mám zkušeného společníka Bessela Koka. Ale konečné rozhodnutí je na mně.

Jste v byznysu opatrná?

Jsem opatrnější. Nesu si to od svých začátků, kdy jsem na dovolené počítala každou marku. Naučila jsem se sice místo tisícovek počítat desítky milionů, ale přistupuji k nim stejně jako k jednotlivým korunám. Rozházet miliony je snadné. Já ale cítím dvojnásobnou zodpovědnost.

Máte vůbec ještě čas na kamarády z dětství, na spolužáky?

Měla jsem v Brně před dvěma lety sraz dvacet let po maturitě. Shodli jsme se na tom, že jsme se od osmnácti let jako osobnosti už moc nezměnili. Mně řekli, že jsem je nepřekvapila, ode mne se to očekávalo, i když ne v těchto rozměrech.

Mám spoustu spolužaček úspěšných ve svých oborech, mezi lékařkami nebo učí, a musela jsem konstatovat, že dívky jsou dnes spokojenější než někteří mí spolužáci. Všichni ale byli pozitivně naladění. Byla jsem příjemně překvapená, že debata nesklouzla do úrovně – no jo, ty se máš.

Pořádáte někdy babinec, pokec jen s kamarádkami?

Moc ne. Hodně si dopisuji mailem, když uložím děti. Kolem půlnoci sedím s iPadem v posteli, dám si dobré víno a komunikuji s kamarádkami.

V květnu jsem slavila čtyřicáté narozeniny a udělala si velkou radost. Sezvala jsem nejbližší kamarádky, hlavně z Brna, na Modravu a udělaly jsme si čistě dámskou jízdu bez partnerů. Užily jsme si to.

Liší se váš den ve Švýcarsku, v Americe a v Čechách?

Výrazně. V Praze bývám jednou za pár týdnů na dva tři dny bez dětí. Je to velmi intenzivní. Setkávám se s hlavními partnery České Miss, řídím firmy.

Snažím se vstávat kolem půl osmé ráno, schůzky většinou končím pozdě večer. Ve Spojených státech, pokud jsme doma, je to relax. Jsme s dětmi, sportujeme, já hraji golf. Také mám čas kreativně vymýšlet věci týkající se práce.

A švýcarský den?

Tam jsem maminka. Děti mají ve Švýcarsku školky a školu, své soukromí. Ráno s nimi vstávám, nejstarší Anabel už chodí do školy. Přestože jí je pět let, vzali ji na doporučení ze školky, že už je připravená na školní docházku. Zvládá čtení a počítání ve třech jazycích.

Přizpůsobí se rodina školní docházce dětí? Omezíte cestování?

Budeme víc ve Švýcarsku. Nechtěla bych děti brát často mimo domov a školu. Škola nejsou jen vědomosti, ale i vytváření sociálních vazeb, kamarádi.

Jaký je vlastně jejich mateřský jazyk?

Vědí, že se narodily v Česku. Mluví česky, převládá však angličtina a francouzština, tou mluví spolužáci a okolí. Doma sklouzávají do jazyka, kterým celý den hovoří ve škole, ale já i tatínek na ně důsledně mluvíme česky. Pouštím jim české filmy, čtu české pohádky. Nebudou to přeborníci v české gramatice, ale chci, aby se česky domluvily a rozuměly.

Vyrostla jste v paneláku, vaše děti naopak v naprostém materiálním dostatku. Nebude to pro ně jednou jistá překážka?

Velmi důležité je, aby děti viděly, že nic není automatické a zadarmo. Neustále jim to připomínáme. Vidí, jak jejich spolužáci bydlí i v paneláku, ne každý má rodinný dům, ne každý má na výběr několik aut, někdo nemá dokonce žádné, nemůže cestovat po celém světě, ne každé dítě má chůvu.

Nedostávají automaticky všechno, co chtějí, ale samozřejmě je tohle prostředí formuje. Asi nikdy nepochopí, z jakých podmínek jsme vyšli my se Zdeňkem. Nemohu jim dát srovnání, protože jsem v žádném paláci se služebnictvem nevyrůstala.

Jak jste se vlastně dostali tak daleko?

Zdeněk tvrdí, že za všechno si člověk může sám. Já jsem vyrůstala v protestantské rodině, dědeček byl evangelický farář. Víra mi dává pocit, že na nic nejsem sama, odbourávám tak obavy a strach.

Dostala jsem nějaké hřivny – předpoklady – které mám rozvíjet. To je můj hnací motor. Život nechci proflákat. To mě posilovalo, i když jsem věděla, že nejsem třeba nejchytřejší nebo nejhezčí.

Kdybyste vyšla z královského paláce, tak byste to nedokázala?

Kdyby mě rodiče vychovávali v paláci stejně jako v paneláku, tak ano. Mojí motivací nebylo na prvním místě uspět za každou cenu, vydělat peníze a proslavit se. Motivací bylo dělat věci poctivě a pořádně. Václav Klaus, od kterého jsem se hodně naučila, říká, že mnoho věcí si musíme odpracovat. Když jsem ve škole dostala dvojku, maminka se zeptala:

„A proč nemáš jedničku, když na to máš? Mám tě za to pochválit?“ Rodiče nás vedli k tomu, že se o víkendu pracovalo, že se vstávalo nejpozději v osm hodin. Protestantská výchova je přísná. Život je práce, spíš trápení než radost, moc se na nic netěš. Já byla zocelena. Někdy mi chybělo, že mě maminka víc nepochválila, doma to vyvažoval tatínek.

S ním byla víc legrace. Z rodičovského svázání jsem se osvobodila tím, že jsem začala zpívat s rockovou kapelou. Ale opět – s klukama jsem popíjela až do rána, ale také šla pak rovnou do školy. Rodiče říkali – my tě nebudeme hlídat, dělej si to jak chceš, ale chceme vidět výsledky.

Proč byla maminka tak přísná?

Byla dcerou evangelického faráře. Bylo jí líto, že nestudovala vysokou školu a hlavně to, že to nezkusila. Je velmi chytrá, sama se vzdělávala, ale bála se, že jako dceru faráře by ji nepřijali, zrazovali ji.

Tak chtěla, abychom se o to pokusily my se sestrou. Abychom život neproflákaly, nevezly se. Maminka nás povzbuzovala pracuj, buď hrdá a ukaž, co v tobě je.

Pokud jste se někdy flákala, vzpomněla jste si na ni?

Mnohokrát. Když jsem už od osmnácti let bydlela sama, naučila jsem se o víkendu ležet v posteli třeba do jedenácti. Vychutnávala jsem si lenošení a současně si představila, co by řekla maminka, kdyby přišla. Ta by mě hnala. (smích)

Trvalo delší dobu, než jsem to odbourala, než jsem si řekla – pracovala jsi tvrdě celý týden, co je komu do toho, jak odpočíváš. Chci ležet v posteli.

Teď také někdy poleháváte?

Daří se mi to. A nejen na dovolených. Pracuji, když je potřeba, umím si ale několik dní užívat. Nezvedám telefony, bavím se. To mě naučil můj muž. Připojila jsem se k jeho životnímu stylu. Řekl, že na prvním místě jsme my dva a celá rodina.

Čím váš vztah těch sedm let, co jste spolu, udržujete, aby vám nezevšedněl?

U nás se pořád něco děje, pořád něco děláme společně, i s dětmi. Nemáme striktně oddělené aktivity – moje a Zdeňkovy. Budujeme spolu, cestujeme spolu, pracujeme spolu, on se mnou konzultuje své záležitosti. My se nenudíme ani minutu. Taky máme ty tři malé děti.

Nosí vám kytky?

Ano, umí překvapit. Udělá to vždy hezkým způsobem.

Více se múžete dočíst v celém článku Michaela Maláčová: Naučila jsem se místo tisícovek počítat miliony. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.