Již brzy oficiálně vyhlásíme výsledky prestižní soutěžní přehlídky TOP DOMY 2012. Letos se koná již podesáté. Pro ty, kdo ji neznají, jde o soutěž převážně typových rodinných domů a projektů. Důraz je kladen na dostupnost.
Více ZDE.

Jedna přehlídka končí, ať žije přehlídka nová. Přišlo nám líto, že individuální architektonické projekty, které na stránkách časopisu též prezentujeme, u nás svou soutěž nemají. Také nás zajímalo, co na domy z časopisu říkáte vy, čtenáři. A tak jsme na web umístili všechny individuální rodinné domy z uplynulého ročníku. A hlasujte! Hodnoťte! Rozhodněte, který je nejlepší. Více ZDE.

Více se múžete dočíst v celém článku Rodinné domy jsou krásnější a kvalitnější. A ne, že ne! . Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Doma a na zahradě.

Jemné odstíny (ne)svobody

Dobrá. Jsem občan téhle republiky a chci si v roce 2012 vztyčit rodinný dům. Znamená to, že se těším všem třem způsobům svobody, které jsme si popsali v předešlém dílu? S velkou pravděpodobností ano, což je historicky v téhle zemi takřka unikátní situace. Mohu-li stavět dům, pravděpodobně je můj standard materiálního zajištění značně vysoký a závislost na neustálém obstarávání základních potřeb je více či méně volná. Žádného pána nemám, dokonce ani nordická rasa se svým předurčením či dělnická třída se svým předvojem tu už nemají žádnou „vedoucí úlohu“. Nade všemi panuje zákon (a někdy ovšem také Václav Klaus a jeho milosti, ale to protentokrát pomiňme). Skvělé, ať si kdo chce co chce říká.

Svoboda či nesvoboda se tak může projevit svými jemnějšími odstíny. Během stavby domu dříve či později narazím alespoň na tři její aspekty. Dobrý výsledek mého snažení předpokládá, že postupně či paralelně vážím všechny tři: svobodu vůči sobě, svobodu vůči architektovi a přirozeně také i svobodu vůči společnosti, societě bližší i obecnější.

Více se múžete dočíst v celém článku Svoboda a rodinný dům II.. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Ramblog.

Unikátní čtyřpodlažní budova má otevřená podlaží prakticky bez interiérových stěn a ty chybějí i na fasádě, která je tvořená výhradně posuvnými celostěnovými okny. Jednotlivá podlaží spojuje točité schodiště vinoucí se středem budovy až po střešní terasu.

Čtyřpodlažní budova překypuje bujnou zelení různých druhů a vzrůstů a do značné míry tu nahrazuje stěny a nábytek. Ten je zde použitý skutečně jen v minimální míře. Pro dosažení většího soukromí jsou v domě závěsy, které slouží nejen na zakrytí prosklené fasády, ale i na členění vnitřních prostor. V přízemí domu se nachází obývací pokoj s kuchyní, druhé a třetí poschodí je vyčleněné pro ložnice, na třetím poschodí je pak i koupelna. Čtvrté poschodí je vyhrazené pracovně, kterou lze propojit se střešní terasou. Na té se navíc nachází samostatná místnost využitelná například jako pokoj pro hosty nebo jako sklad zahradního nábytku.

Prakticky přehledná, neuvěřitelně lehce a vzdušně působící budova je zalitá světlem a zásluhou živých rostlin má i příjemné mikroklima se svěžím a voňavým vzduchem. Celý prostor působí mimořádně příjemně a relaxačně nejen zevnitř, ale i při pohledu zvenku.

Autorem této zelené oázy uprostřed rušného města je úspěšný japonský architekt Ryue Nishizawa. Tímto projektem chtěl demonstrovat, že život v nejlidnatějším městě světa nemusí nutně znamenat obětování čistého, dýchatelného vzduchu a otevřeného prostoru.

Více se múžete dočíst v celém článku V Tokiu vyrostla poschoďová zahrada na bydlení. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Architektura.

Souhlasím i s Lex Havel: …zasloužil se o svobodu a demokracii. O to více mě rozesmutňuje stav naší společnosti: stále více lidí jakoby tu přestávalo vidět svou příležitost. Přes 70 % lidí je adresátem nějaké sociální dávky. Výčet věcí, které prý bolševik dokázal vyřešit lépe (pravidelně jim dominují lepší buřty, pořadník na byty a trest smrti), má tendenci se prodlužovat. „No, ale máš přece svobodu,“ pravidelně kontruji. Odpovědí je mi často jen hořké pousmání. Případně poslání kamsi i se svobodou. Nedávno mě však jeden známý překvapil: „Jakou svobodu? Ani barák, který jsem chtěl stavět, mi nepovolili.“

Jak je to tedy? Můžu si v roce 2012 u nás postavit svůj dům snů? Jakmile si tuhle otázku vážně položím, vybaví se mi sveřepý úřad ve střetu se šikanovaným stavebníkem, znám desítky takových případů. Ale hned nato i laxní úřad, povolující kdejakou hrůzu, znám stovky takových případů. Rozhodně zajímavé téma pro dnešní článek, co říkáte?

Začněme tím, že si vysvětlíme, co to vlastně ta svoboda je. Nádherně o ní mluví Daniel Kroupa, filosof a někdejší předseda ODA: „Každým svobodným rozhodnutím jakoby se člověk podílel na stvoření světa. V každém svobodném rozhodnutí se odehrává cosi zázračného, co je pro mě nejsilnějším důkazem Boží existence. Ptám se, čím člověk může být v plnosti své existence a čím má být. Pomocí druhých lidí se dozvídám, jaký jsem, oni mi pomáhají otevřít prostor mých nejvlastnějších možností… Svobodná společnost je pro mě taková, která v co největší míře chrání důstojnost jednotlivce, spočívající v jeho schopnosti svobody. Hovoří-li se např. o svobodě podnikání, musíme mít na mysli, že se mluví o respektu k rozhodnutí jednotlivce naložit se svým vlastnictvím s ohledem na druhé.“ S ohledem na druhé, to si zatím z tohohle Kroupova textu zapamatujme.

V evropské tradici existuje ovšem i pojetí svobody jako anarchie, možnosti dělat cokoli co chci, bez vztahu k druhým lidem. Postavit si dům, jaký chci, kde chci a kdy chci. Thomas Hobbes už v 17. století ve své stati O svobodě a nutnosti vidí přirozený stav společnosti a člověka velmi anarchisticky, jako boj všech proti všem. Odloučení se od stavu přirozenosti a přijetí společenské smlouvy z bezpečnostních důvodů (ochrana státem) znamená, že se vzdávám svobody. Jedinec může být svobodný, společnost je nesvobodná vždy.

Sebeovládání, izonómia a sexy ragby

Více se múžete dočíst v celém článku Svoboda a rodinný dům. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Ramblog.

Na začátku bylo třeba nejprve vybrat místo a v něm vyprojektovat park, jenž by ve svém trupu skrýval jednotlivé sportovní areály včetně olympijské vesničky, tiskového centra i zázemí pro diváky. Volba padla na chudou čtvrť východního Londýna s nejvyšší nezaměstnaností v Británii, kde původně byly jen opuštěné tovární haly nebo skladiště. Musely se odvézt nebo sanovat stovky tun půdy znečištěné průmyslovými odpady. Zahradní architekti využili říčku Leu a její kanály a jejich okolí osadili trávníky, stromy, keři a rostlinami, jež byly přivezeny ze všech světadílů. Park, který ponese jméno královny Alžběty, byl dokončen v lednu 2012, a stal se tak největším městským parkem ve Velké Británii.

K nejzajímavějším stavbám, které park v sobě skrývá, patří bezesporu Olympijský stadion, kde se uskuteční zahajovací i závěrečný ceremoniál a bude se zde odehrávat většina atletických disciplín. Je ze tří stran obklopen vodou a vede k němu z parku pět nově postavených mostů. Jeho budování začalo před více jak třemi lety a podílelo se na něm 240 britských firem. Projekt vyšel z dílny architektonické kanceláře Populous, která se specializuje na navrhování sportovních zařízení. Konstrukce stadionu se skládá z 2 částí, jež jsou umístěné na sebe. Spodní díl je železobetonový a pojme asi 25000 diváků, horní má kapacitu 55000 návštěvníků a lze ho odmontovat. Střecha je připoutaná lany a je vyrobená z lehké membrány na základě polymeru, zakrývá asi 2/3 diváků. Plášť vznikl z potištěné tkaniny. Trávník byl vypěstovaný v Scounthorpe ze speciální směsi trav a na pokrytí celkové plochy 9000 m² ho bylo potřeba 360 rolí. Nakonec celá stavba přišla na 537 milionů liber.

Nejobdivovanějším sportovištěm z hlediska architektonického nápadu se stal již dnes plavecký areál z dílny světově proslulé architektky iránského původu Zahy Hadid. Stojí přímo u vchodu olympijského parku a vzbuzuje pocit lehkosti a uvolněnosti a zároveň na první pohled říká, jaké disciplíny zde naleznou svůj domov. Tvar střechy v podobě mohutné vlny je totiž k nepřehlédnutí. I vnitřní prostor je velmi zajímavý. Nad dvěma padesátimetrovými a jedním pětadvacetimetrovým bazénem se klene několikrát prohnutý 120 metrů dlouhý oblouk pokrytý prkny tropického dřeva z Brazílie. Tribuny stoupají prudce do výšky a zvenčí působí jako ploutve rejnoka.

Dominantou celého parku by měl být Orbit od indického výtvarníka Anishe Kapoora, což je 115 metrů vysoká rozhledna a zároveň zajímavá skulptura, v jejíž vrcholové partii se skrývá vyhlídková restaurace.

Více se múžete dočíst v celém článku Moderní architektura na olympijských hrách. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce 1 po korektuře.

Při pohledu na tento dům si zajisté každý snadno představí Freda Flintstona, jak křičí: „Jaba-DaBa-do!“ Dům v neolitickém stylu není filmovým trikem ani kulisou, ale reálnou stavbou, kterou byste mohli najít v Kalifornii na skalním výběžku při Pacifiku v Malibu. Na klidném a odlehlém místě, obklopen přírodou, nabízí tento dům únik před civilizací, i když ve skutečnosti je sotva minutu od pláže, která leží přímo pod ním.

Donedávna byl majitelem této unikátní stavby známý americký producent, herec a moderátor Dick Clark. Tento věčný teenager, který bohužel 18. dubna tohoto roku umřel ve věku 82 let na srdeční infarkt, nabídl jen pár týdnů před svou náhlou smrtí svůj legendární dům na prodej. Přestože dům má ve skutečnosti jen jednu ložnici, jeho cena byla ohodnocena na 3,5 milionu dolarů. Přesto není pochyb, že tento přístav klidu za to skutečně stojí. Originální kamenný příbytek totiž stojí na ohromujícím 23akrovém pozemku, ze kterého se nabízí 360stupňový panoramatický výhled na Tichý oceán a okolní ostrovy, okolní pohoří a údolí, ale i na samotné Los Angeles. Úžasné přírodní scenérie lze obdivovat přímo z interiéru, který je od okolní krajiny oddělen velkými bezrámovými okny osazenými v nepravidelných stěnách připomínajících jeskyni. Dům je řešen tak, aby poskytoval maximální komfort během každé denní i noční hodiny a během každé běžné aktivity. Kromě zmíněné ložnice nabízí dvě koupelny, prostorný obývací pokoj s barem, krbem a terasou, jídelní kout, snídaňovou zónu a kompletně zařízenou „jeskynní“ kuchyni. Nechybí ani vinný sklep, neboť víno je pro tuto oblast typické. Všechny prostory sjednocuje jedinečný prehistorický image, který prochází přes stěny a strop až po design nábytku a veškerého zařízení.

I když to může znít nečekaně, volba právě takovéhoto stylu nebyla podmíněna snahou výstředního umělce identifikovat se s Fredem Flintstonem, ale vyplynula z daných okolností. „Pozemek se nachází v sousedství Národního parku Santa Monica, který je zásadně proti výstavbě v této oblasti,“ komentoval vznik stavby architekt Phillip Jon Brown. „Když Clark řekl, že si na tomto kopci chce postavit dům, přišel jsem s nápadem, aby vypadal jako skalní formace, která dokonale koresponduje s charakterem okolní přírody. To byla nejschůdnější cesta k tomu, aby nám ochránci životního prostředí povolili stavbu na vrchu tohoto brala. Clarkovi se ten nápad zalíbil, a tak jsme zhmotnili dům Flintstonovci,“ řekl Brown.

Soulad s přírodou však není při této stavbě pouze povrchovou skořepinou. Ideji ekologické stavby odpovídají také zvolené materiály snižující energetickou náročnost při stavbě i při užívání domu, a tím pádem i minimální uhlíkovou stopu domu…

Foto: www.inhabitat.com

Více se múžete dočíst v celém článku Dům ve stylu Flintstounů: Chcete ho?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Architektura.

Barcelona patří díky svojí unikátní architektuře k turisticky nejatraktivnějším místům. Kromě plejády fascinujících staveb od Antonia Gaudího, jako jsou La Sagrada Família nebo Park Güell, bude mít hlavní město Katalánska s velkou pravděpodobností už brzy další unikátní stavbu – hotel ve tvaru skály určený pro příznivce horolezectví a outdoorových aktivit.

Návrh hotelu, který ponese jméno Barcelona Rock, je výjimečný nejen svým tvarem, ale i formou využití. Kromě vnitřních prostor, které ponesou všechny atributy pohodlného ubytování (hotel bude mít padesát pokojů, kino, tělocvičnu, lázně, kavárny, bary a obchody), „obytná skála“ nabídne možnost využití venkovních prostor – například táboření na „skalní“ římse. Skalní věž o výšce 100 m bude zároveň 24 hodin sloužit jako přírodní lezecká stěna. Tvar skalní fasády poskytne podmínky na lezení začátečníkům i pokročilým, pro které tu budou vytvořené složité lezecké stěny s převisy. Lákavou atrakcí by měl být i bazén umístěný tak, aby se do něj dalo skákat přímo ze skály. Budova je umístěna na periferii města, takže ze svého vrcholu poskytne krásný výhled na celé město.

Tento odvážný návrh vytvořilo polské architektonické studio UGO v rámci mezinárodní soutěže o netradiční ubytování pro cestovatele s batohy v Barceloně. „Při hledání inspirace jsme se snažili najít společný znak všech architektonických památek města, jakými jsou Sagrada Família, Torre Agar či nedaleké Muzeum moderního umění. Našli jsme ho v Montserrate – v horském hřebeni nedaleko Barcelony, který je zároveň nejvyšším místem s výhledem na město. Kámen z tohoto hřebenu byl použitý na stavbu mnohých budov ve starém centru,“ uvedl ředitel studia UGO Hugon Kowalski. Designéři chtěli dosáhnout toho, aby nový hotel vypadal jako součást hřebenu. Z toho důvodu budou na stavbě vysazené i stromy a keře, které vytvoří příjemný stín i útočiště pro ptactvo. Tento vápenec má nejen vzhled charakteristický pro danou oblast, ale díky svým akumulačním vlastnostem dokáže v noci vydávat teplo, zatímco během horkých dní svoje okolí příjemně ochlazuje, což pozitivně ovlivní i klima vnitřního prostředí. O dostatečné proudění vzduchu a osvětlení se postarají čtyři metry vysoké mezery mezi jednotlivými skalnatými bloky. Kromě kamene je na stavbu plánovaný jako konstrukční materiál beton a jako charakteristický prvek designu dřevo.

Foto: Archiv firmy UGO

Více se múžete dočíst v celém článku V Barceloně vyroste turistický hotel ve tvaru skály. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Architektura.

Projekt architekta Milana Kužela ze zlínského Centroprojektu realizovala v letech 2007 – 2009 brněnská stavební společnost Brestt.

Ve větší prosklené budově najdeme soudy, v menší stavbě obložené žulou mají svá útočiště státní zastupitelství. Justiční areál je nápadný především železobetonovou skeletovou konstrukcí s výrazně členěnou reflexní fasádou z neprůstřelného skla vrhající modré blesky. Výraznou dominantou této budovy však je také prosklené atrium zamýšlené jako hlavní komunikační prostor s dvěma věžemi – modrou a červenou, které ukrývají výtahy a většinu jednacích síní. Barevné věže spojují schodiště a také eskalátory.

Dominantou nejen atria, ale celého prostoru je barokní socha archanděla Michaela z roku 1728, která v levé ruce drží váhy a pravou rukou zdvíhá nad hlavou ve výmluvném gestu plamenný meč – tedy zosobnění Spravedlnosti. Tuto plastiku zapůjčila Justičnímu areálu brněnská diecéze prozatím na dvacet let.

Už při vstupu do hlavní budovy zjistíme, že architektura objektu je velmi zajímavě propracovaná. Vcházíme jediným vchodem, ale uvnitř se přístupová cesta dělí na další větve, které klienty dovedou co nejrychleji tam, kam směřují. Projektanti pracovali s novými technologiemi a nezapomněli na dostatečné zázemí budovy. Dům má 6 nadzemních a 2 podzemní podlaží, 364 kanceláří, krytá parkoviště, pomocné provozy, sklady a archivy, jednací síně, jídelnu a podatelny.

Původně investor počítal s rozpočtem 805 milionů korun, nakonec však celá stavba přišla na 1,938 miliardy korun. Nesrovnalosti v nákladech pak vedly k řadě kauz řešených Vládou ČR či Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Je však třeba si uvědomit, že přestěhováním soudních orgánů na nové pracoviště, které dříve sídlily v pronajatých objektech, stát ročně ušetří 15 milionů korun. Navíc se jedná o velmi kvalitní projekt vzbuzující emoce nejen návštěvníků, ale i kolemjdoucích, prostě moderní a funkční soudní prostory pro třetí tisíciletí, které by v takovéto podobě za 800 milionů těžko vznikly. Česká komora architektů také protestovala, že na projekt nebyla vypsána řádná architektonická soutěž. Ať už námitky byly oprávněné, či nikoliv, nakonec se policie rozhodla, že kvůli stavbě Justičního areálu nebude nikdo obviněn. A v Brně vznikla zajímavá stavba, krásná i účelná, jejíž architektonický přínos byl oceněn hlavní cenou 14. ročníku prestižní soutěže CAD Projekt.

A co si o této stavbě myslíte vy?

Více se múžete dočíst v celém článku Nový justiční palác v Brně . Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Architektura.

Článek o vile momentálně nejrozebíranějšího kmotříčka Romana Janouška od architekta Radana Hubičky (ZDE) vyvolal zajímavou diskusi. Například na facebookové zdi Adama Gebriana (http://ag-ent.blogspot.com/), kde je vysoká koncentrace architektů, designérů a fanoušků architektury vůbec.

Fakt pozoruhodné. Nejen vyskytujícími se názory, ale i novými fakty, která se jinde neobjevila.

Pokusím se stručně zaznamenat a citovat nejzajímavější názory:
* „Zvulgarizované stavění“, „smutné podívání“, „odstrašující případ politicko-lobbistické architektury“.
* „Nalepení této vily obrovskou betonovou stěnou na výhled z vedlejšího domu je opravdu otřesné“.
* „Jedním z prazákladů kvality je vztah k místu, lokalitě. V tom všechny Hubičkovy projekty – které autor výroku našel na webových stránkách – tragicky selhávají.“

Ale také:

• „Nádhernej barák. Jasně že „musí“ vadit sousedům.“
• „Osobně se mi dům líbí, považuji za nešťastné jeho umístění v lokalitě i v terénu. Rozhodně by mu slušelo větší „zapuštění“ do terénu a více přiznané terasy.“
• „Architektura by se měla soudit jako dílo, nezávisle na tom, pro koho a za jakých okolností vznikla. Což v naší nepřející a závistivé společnosti bohužel moc nefunguje (tím neobhajuju bezohlednost k sousedům, ani R. Janouška), vila sama o sobě se mi velmi líbí.“

To ovšem vyvolalo novou diskusi o tom, co brát v úvahu při hodnocení architektury:

• „Architektura se musí vnímat a hodnotit právě v kontextu. Třeba Speera bez souvislosti?!“
• „Speer byl na rozdíl od Hubičky aspoň skvělej architekt a scénograf.“

Architekt Hubička ale má v diskusi i své zastánce:

• „Kdyby pan architekt Hubička nestál za zmínku, tak by asi nebyl často zmiňován ve spoustě publikací o architektuře. Je to prvotřídní architekt patřící k nejlepším u nás. Stavby má perfektní, moderní. Zase jste tu všichni odborníci, přitom víte prd. Závist a neznalost.“

Diskutovalo se ale také o širších souvislostech. O Hubičkově projektu mrakodrapu ve tvaru V, který měl stát v Praze 4 na Pankráci. O dalších vilách na Praze 4 – a zejména v okolí vily Romana Janouška. O vilách dalších kmotrů, kmotříčků, kapitánech průmyslu. O vile Pavla Tykače na Vinohradech.

Máte na kauzu názor? Pište.

Kdybyste někdo uměl a chtěl psát pro nás o kontroverzních „rodinných“ domech, ozvěte se na zavadil@dumazahrada.cz.

Více se múžete dočíst v celém článku Mazánkova vila. Architektura a její kontext. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kauza.

Řekl o své představě architektury v roce 1996 slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer. Už před téměř dvaceti lety byl ve věku, kdy jeho vrstevníci umírají, v nejlepším případě jsou již na zaslouženém odpočinku, mnohdy odkázaní na pomoc druhých. Přestože Oscara Niemeyera se také jako každého dotklo stáří s jeho průvodními nemocemi, je jeho mysl nezdolná a on stále vytváří další architektonické projekty. Celkem má na svém kontě na 600 projektů. Za svůj život dostal řadu mezinárodních ocenění, nejdůležitější je Pritzkerova cena – což je jakási Nobelova cena pro architekty.

Narodil se v neuvěřitelném roce 1907 v Rio de Janeiru v židovské rodině. Studoval Školu krásných umění, kterou ukončil v roce 1934 s titulem inženýr architekt. Zpočátku pracoval v architektonickém studiu dokonce zadarmo, jen aby se mohl věnovat milované práci.

Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Už o dva roky později bylo studio pověřeno prací na projektu nové budovy ministerstva školství a konzultantem této stavby se stal nejvýznamnější architekt nové doby Le Corbusier. Mladý Oscar Niemeyer byl jeho vizemi okouzlen a na počátku své cesty se stal jeho spolupracovníkem a následovníkem. Velmi brzy však našel vlastní pohled na architektonickou tvorbu, a díky tomu se stal zakladatelem moderní brazilské architektury. K jeho významným projektům patří například centrála OSN v New Yorku z roku 1952, koncepce hlavního města Brazílie – Brasilia s řadou pozoruhodných staveb – vše vznikalo v letech 1957 – 1964.

V 70. letech ohromila veřejnost například budova nakladatelství Mondadori v Miláně, kde pět pater jakoby visí od stropu a po délce fasády jsou nepravidelně rozmístěné sloupy. I ve stáří projektoval úžasné věci, k významným patří například elegantní pojetí letního pavilonu Serpentine gallery v Londýně.

Více se múžete dočíst v celém článku Oscar Niemeyer: Brazilský architekt nezdolné mysli. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Architektura.