Když se hledaly nové tváře hlavní zpravodajské relace České televize Události, na Anetu Savarovou (28) by vsadil málokdo. Ale ona uspěla. „Připadám si užitečná, jenom když něco dělám,“ říká.

Diskutujte: Jak se vám líbí nová podoba Událostí a jak hodnotíte jejich moderátory?

Krásná tmavovláska Aneta Savarová poskytla rozhovor týdeníku vlasta a www.vlasta.cz Prozradila v něm například, že vyrůstala na vesnickém dvorku a jak to vypadalo s jejím denním režimem, když studovala a pracovala zároveň.

Vyrůstala jste v malé vesničce Bystřici pod Lopeníkem v podhůří Bílých Karpat. Takže jste asi zažila idylické dětství v přírodě?
Přesně tak. Žije zde asi osm set obyvatel, všude kolem lesy, louky, rybníky a kopce Malý a Velký Lopeník, kde jsme lyžovali. Jinak jsem většinu času trávila venku na dvorku se zvířectvem. Měli jsme snad všechno, co se dalo chovat na vesnici. Bydleli jsme dohromady ještě s babičkou a dědečkem, které jsem měla velmi ráda. Bohužel už nežijí.

Čím se zabývali? Zemědělstvím?
Kdepak! Dědeček byl sklenář a babička byla umělecky založená. Malovala krojované panenky pro Lidovou tvorbu.

Prý jsou oba vaši rodiče učitelé. To vás muselo nutně poznamenat.
Pokud myslíte pokyny typu „umyj si ruce“, tak na to byla maminka opravdu hodně zaměřená. Odmalička mi zpívala a hrála na piano, což mě ovlivnilo na mnoho let. A tatínek si zase vždycky přál, abych měla vzdělání. Chtěl, abych byla lékařka nebo lékárnice, s mou konečnou volbou se musel postupně smířit… Stále ale funguje jako moje vrba. Můžu se mu se vším svěřit a vyslechnu si ráda i jeho kritickou reakci. Nikdy totiž neříká věci jenom tak a je upřímný.

Takže ke hře na piano vás přivedla maminka?
Ale rozhodla jsem se pro ni sama. V šesti letech jsem prohlásila, že se chci přihlásit do základní umělecké školy, a začala jsem hrát stupnice, pak první etudy a piano mě natolik chytlo, že jsem byla pevně rozhodnutá se mu věnovat jako své hlavní profesi. Kromě toho jsem začala i komponovat a má cesta vedla logicky na konzervatoř.

Nepřijali vás?
Naopak, přijali. Jenže před zkouškami jsem trénovala natolik, že jsem si způsobila chronický zánět šlach na obou rukou – a to znamenalo konec snu o dráze pianistky. Bylo to pro mě tehdy kruté, žila jsem skutečně deset let vážnou hudbou. Milovala jsem Chopina a Rachmaninova, zatímco jiné holky v mém věku zbožňovaly Michaela Jacksona.

To pro vás skutečně musela být velká rána. Jak jste se s tím vyrovnala?
Jsem asi odjakživa workoholik a připadám si užitečná, jen když něco dělám. Tak jsem se vydala složit zkoušky na gymnázium. První dva roky jsem tam byla docela nešťastná, nevěděla jsem, co dál, ale pak jsem začala přemýšlet o profesi novinářky.

Kdesi jste na sebe prozradila, že jste si už jako sedmiletá zkoušela číst televizní zprávy. Trochu neobvyklá dětská hra.Jako byste si tu svou profesi přivolávala…
To máte pravdu. Ale pro mě to bylo naprosto přirozené, protože jsem vyrůstala obklopená informacemi. Od rána u nás byl puštěný Radiožurnál, samozřejmě jsme sledovali Českou televizi – přepnout na Novu, to neexistovalo. A tak jsem si jednou večer sedla před obrazovku a četla zprávy z domova, ze světa i o počasí. Zvládla jsem to všecko.

Měla jste při tom nějaký vzor?
Určitě – Marcelu Augustovou. Vždycky mi byla sympatická, oblíbila jsem si ji ze všech televizních tváří nejvíc. Je velká profesionálka, svou práci dělá výborně. Je pro mě skvělé, že ji teď mohu sledovat zblízka.

Vy jste ale začala pracovat v televizi už během studií na fakultě sociálních věd. Co vás do televize přivedlo?
Vlastně za to může spolužačka, která tehdy začala pracovat ve zpravodajské směně v České televizi a řekla mi, že tam právě probíhá konkurz. Prošla jsem testem všeobecných vědomostí a nakonec jsem nastoupila na pozici takzvané crawlařky.

Co to je?
Tak se v televizním slangu říká zprávám ve spodní liště, která běží na obrazovce. Tak ty jsem nakonec psala.

Proč jste si vybrala zrovna tohle?
Chtěla jsem zvládnout v pohodě školu i práci a zároveň být v kontaktu se zpravodajstvím. U crawlů se nesloužily noční a nebylo to tak stresující. Ale asi po tři čtvrtě roce jsem udělala konkurz na moderátorku nočních zpráv a ten stres mi stejně začal.

Takže jste přes den studovala a v noci vysílala?
Vždyť vám říkám, že jsem workoholik. Mně to vůbec nevadilo, i když přiznávám, že to bylo hodně náročné. V práci jsem skončila v půl šesté ráno a v osm už jsem musela být na přednášce. Po roce mi vedení nabídlo zprávy v tehdejším Dobrém ránu, a tam byl zase opačný režim. Vstávala jsem v půl čtvrté ráno, končila v půl dvanácté. K tomu jsem měla i nějaké noční služby, takže rytmus totálně převrácený. Navíc nejsem zrovna noční tvor.

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

 ((bean:1:92))

Více se múžete dočíst v celém článku Moderátorka Aneta Savarová: „Jsem workholik.“. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Herečku Janu Strykovou můžete “potkat” v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě, nebo v několika zajímavých divadelních hrách. Časopisu Vlasta a www.vlasta.cz poskytla rozhovor, ve kterém hovořila také na téma muži.

Diskutujte: Viděli jste už Janu Strykovou v divadelní roli? Sledujete serial Ordinace v růžové zahradě? Co si myslíte o jednání její postavy?

Jací muži vás přitahují?
Mentálně silní, inteligentní, zábavní, velkorysí, ti, co se o sebe umějí postarat, neurážejí se, mají nějaký životní směr a smysl pro humor. A rytíři. Ale takoví jsou asi jen v pohádkách. Když má chlap ze zmíněných vlastností aspoň dvě, už to považuju za zázrak.

Ženy prý si vybírají partnery podle otců…
Podvědomě určitě srovnávám, i když naše vztahy s tátou nebyly zrovna harmonické a hodně jsme se hádali. Nejspíš i proto, že jsme si byli strašně podobní. Nikdy nás se sestrou zrovna nehýčkal, bál se, abychom nebyly rozmazlené. Často říkal, že nesnáší slepice, ale párkrát jsem ho s ženami tohohle typu zažila a jako chlap na ně velmi reagoval. Mívala jsem i období, kdy jsem si říkala, že coby slepici by se mi žilo líp. Chodila bych po nákupech, oprašovala nějakého bohatého pána a život by byl jednodušší. Dneska jsem ráda, že to tak není.

Vaši rodiče se rozvedli, vy sama jste to po roce manželství taky zabalila. Je možné rozejít se a zůstat přátelé?
Láska a nenávist k sobě mají blízko. I když lidé chtějí být korektní, někdy můžou být chodící papiňáky. Já se rozváděla relativně v pohodě, neměli jsme majetek ani děti, ale stejně mě to nečinilo šťastnou. Rozvod je prohra a ztrácíte s ním kus vlastního života, i proto trvá, než se s tím člověk srovná.

Věříte v přátelství mezi mužem a ženou?
Myslím, že tam je vždycky erotický podtext. V inscenaci Když Harry potkal Sally, kde hraju, se ptá Ivana Jirešová Jirky Langmajera, jestli by s ní mohl kamarádit, kdyby byla neatraktivní. On se zamyslí a pak přizná, že by si to s ní rozdal stejně. Muži jsou prostě lovci. Všichni bez rozdílu.

Je pro vás nějaký chlap jednička?
Můj pes Jonáš. Spí v posteli a je to má velká láska. Učím se na něm poznávat
mužské chování. Teď na jaře je úplně bez sebe. Jde od fenky k fence, nic jiného ho nezajímá.

V Ordinaci v růžové zahradě se coby zamilovaná sestřička dost ponižujete…
Kateřinina láska k Fryntovi hraničí s umanutostí – ale když někoho miluju, přece chci, aby byl šťastný. Pokud vidím, že se mnou šťastný nebude, jdu mu z cesty.

Čím to, že seriály z lékařského prostředí pořád tak táhnou?
Každý lékaře obdivuje. Já se jich bojím a vyhledávám je, až když je nejhůř.

Vyzkoušela jste alternativní léčebné metody?
Bylinky. A jednou dokonce i urinoterapii, když jsem měla nemocné dutiny, ale nezabralo to a nakonec jsem musela na operaci.

Před pár lety vašeho tátu porazilo auto. Jak vnímáte konečnost života?
Že může přijít každou chvíli a že se nedá na tu situaci připravit. Člověk se rodí s očekáváním něčeho nekonečného a najednou zjistí, že to může být jednodušší, prozaičtější a banálnější, než čekal. Tátův předčasný odchod mě naučil neodkládat řešení některých věcí. A taky poznat, které naopak neřešit vůbec a mávnout nad nimi rukou!

Více se múžete dočíst v celém článku Herečka Jana Stryková: “Všichni muži jsou lovci.”. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Každý zná herečku Jitku Molavcovou od vidění. Ale ruku na srdce: Kolik toho o ní doopravdy víte? V exklusivním rozhovoru pro týdeník Vlasta a www.vlasta.cz prozradila mimo jiné, jak je na tom se stárnutím a osobní svobodou.

Diskutujte: Ve které roli je pro vás Jitka Molavcová nezapomenutelná?

Pohybujete se spíš rychle, nebo pomalu?
Miluju indiánský běh. Chvíli jdu a chvíli běžím. Mám ráda pohyb, který je propojený s tím vnitřním. Něco vás popožene a něco zas zastaví. Nemám kontinuální tempo. Moc ráda třeba plavu. Říkám, že chodím vyplavat pavouky. Chodím do velkého bazénu, nasadím si brýle a s každým tempem se ponořím a s každým dalším zase vynořím. Po mém soudu se lze proplavat až do úplné svobody… svoboda je pro mě v životě asi nejdůležitější.

Lze svobodně žít s někým?
Je zdraví prospěšné mít někoho, komu se dá věřit a s kým si člověk může popovídat. Není ale nezbytné s ním být denně. Je důležité ale denně vědět, že je. Že je někdo, kdo je schopen naslouchat. Je to největší fáze důvěry: mít spiklence, který se neptá. Který ví.
K tomu mě ještě napadlo, kolikrát se mě lidi ptají, jestli mi něco není. Většinu času mi nic není. Jen nežiju překotně a výrazně. Působím úsporně a lidi to znejišťuje. Nemám totiž vůbec potřebu se ke všemu vyjadřovat. Jen žiju. Nebaví mě pinožení se za něčím… Hledám vždycky něco v tom, co zrovna je.

V kom nebo v čem jste zatím našla největší poklad?
V přátelství se vzácnými lidmi, v přátelství s dětmi a také v přátelství s divadlem. Baví mě i hledat a nahlížet pod povrch divadelních postav, které jsem si mohla zahrát.Třeba taková Dolly Leviová. V té suverénní dámě jsem časem našla i to, co tam, podle recenzentů, autoři ani nedali. Mýma očima byla smutná a tolik toužila… Stárla a chtěla chytit ten průvod, co jde dál…

Jak stárnete vy?
Je dobré na stáří nemyslet, ale být ve střehu. Je důležité plynout. Nezamrznout v nějakém bodě. Prostě plout a máchat u toho rukama a nohama, aby bylo jasné, že se toho pohybu aktivně účastním a můžu do jisté míry i ovlivnit průběh a cíl. Také je důležitá genetika. Zdědila jsem náchylnost k smíchu a celkem hladkou pleť. Maminka, pravda, ještě pila smetanu a jedla droždí… Smetanu nepiju, ale droždí je v pivu, no ne?!
Takže část jejího jídelníčku dodržuji. No a pak je důležité dívat se životu přímo do očí. Neobelhávat sebe ani ostatní. To způsobuje křeče a divné grimasy.

Více se múžete dočíst v celém článku Jitka Molavcová: „Je dobré mít spiklence.“. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Není moc lidí, kteří mají za sebou tolik zkoušek, jako prezidentka Nadačního fondu Kapka naděje Vendula Svobodová. Umřela jí dcerka, manžel spáchal sebevraždu… Přesto dokáže jít dál a “cestou” ještě pomáhat. Týdeníku Vlasta a www.vlasta.cz poskytla exklusivní rozhovor.

Diskutujte: Je vám Vendula Svobodová sympatická? Co si myslíte o tom, jakým způsobem o ní informují media?

Nemá zas až tolik přátel, jak by si leckdo možná myslel. A zdaleka není tak sebevědomá, jak navenek působí. Otevřený rozhovor (ptala se redaktorka Šárka Maixnerová) si celý přečtete v oblíbeném týdeníku Vlasta a také na www.vlasta.cz.

Kolik lidí, přátel, vás kontinuálně provází celým životem?
Řekla bych tak dva tři. Maximálně pět s přestávkami. Jsem jedináček, který vždycky toužil mít někoho nablízku. Proto jsem si občas někoho pustila příliš k tělu a pak se nestačila divit. Když jsem se zklamala, začala jsem se vehementně bránit a mezitím si postavila val. A ten jsem pak zase musela složitě bourat. Taková ta obyčejná lidská intuice mi totiž začala fungovat asi až po čtyřicítce. Když jsem žila s Karlem, věděla jsem, že nevím, kdy se lidé smějí tomu, co říkám, a kdy se smějí jen proto, že jsem Karlova žena. Byla jsem zmatená, ale nechtěla jsem to na sobě dát znát. Navíc jsem vždy měla problém s tím, že působím velmi sebejistě, a přitom vůbec nejsem sebevědomá. Říkám, co si zrovna myslím, ať už si myslím hloupost, nebo občas i něco smysluplného. Neumím taktizovat a upřímně, ani mě to nebaví a nic takového nechystám.

Co potřebujete?
Potřebuji někoho, s kým můžu sdílet svoje tajemství. To je moje máma a můj muž. A potom někoho, s kým můžu sdílet i obyčejná ženská témata. To jsou moje přítelkyně. Vlastně to stačí. Problém je jinde. Jako matka a manželka bych potřebovala být naprosto neznámá žena. Jako šéfka Kapky naděje potřebuju být na očích. To nejde vyřešit.

Lze se nějak bránit naprosté ztrátě soukromí?
Ne. Nelze. Nedávno, jak byly ty hrozné mrazy, bivakoval nám na zahradě zase nějaký fotograf. Jednoho dne zazvonil s tím, jestli bych nemohla vyjít ven, že je mu fakt hrozná zima. Bylo to absurdní. Ten člověk, který mi přišel prokazatelně škodit, ve mně hodlal vzbudit lítost! Vysvětlila jsem mu, že zatímco on čeká na mé zahradě na to, až zahřmí, majitelé „jeho listu“ se válejí v Karibiku a popíjejí koktejly. Díval se na mě, jako by ho to nikdy nenapadlo.

Co přesně takový člověk může nadělat za opravdovou paseku?
Naučila jsem se nečíst anonymní chaty pod články. Teď ale vymysleli vychytávku, že se vám prvních pět objeví automaticky. I to se dá přežít. Lze cokoliv nečíst. Smířila jsem se s tím, když píší, že mám velkej zadek, ale jakákoliv lživá zmínka o soukromí je zásah. Zásah do osobní integrity. Je to jako by vás někdo pořád ostřeloval. Zvyknete si, jen máte pořád trochu blbej pocit, když to kolem bez ustání sviští. Ono navíc už dnes nestačí říct „pohádali se“, dnes zaujme titulek „rozvádějí se“, dnes nestačí „dal mu facku“, musí to být „chtěl ho zabít“. Na druhou stranu si říkám, že už to došlo tak daleko, že dál to nejde. Třeba smrt se dnes zpodobňuje mrtvolami na pitevních stolech ve forenzních seriálech. Došli jsme na konec cesty, a když se mluví o konci světa, říkám si, že to je ono. Na co ještě čekáme…

Býváte šťastná?
A víte, že ano… Hodně mi pomohl psycholog Alekos Kufudakis. Měla jsem velké štěstí, že jsem našla člověka, se kterým si rozumím. Který rozumí mně. Měla jsem k němu jít už před dvanácti lety. Kdoví, třeba bych tenkrát na něj nedala, ale třeba jo a bylo by to lepší. Je s podivem, kolik lidí v naší „moderní“ době ještě trpí předsudky. Když vás bolí zub, jdete k zubaři, když duše, kam s ní… psycholog, manžel, přátelé a máma mi pomohli najít cestu k sobě samé. Nejsem lepší, než bych chtěla, ale už taky vím, že nejsem horší. Nemusím se nechat vláčet představami cizích lidí o mně, a to je důležitý životní poznatek. Musela jsem se najít a ukotvit sama v sobě. Zjistila jsem, že se stárnutím přichází nikoliv moudrost, ale citlivost. Nemůžu si dovolit zničit další život. Kubíkův.

S jakou hledíte do budoucnosti?
Nedívám se nijak daleko. Z dosavadní zkušenosti vím, že se může stát cokoliv. Jde jen o to, abych já byla já, a ne někdo cizí. ?

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

Více se múžete dočíst v celém článku Vendula Svobodová: “Potřebuji sdílet svoje tajemství. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Půl roku po svatbě vzal manžel zpěvačky Hany Robinson, známé z projektu Ohrožený druh Michala Horáčka, kramle. Řekla mu, že má roztroušenou sklerózu, nevydržel… Čtěte otevřený rozhovor.

Jak dlouho jste vlastně byli manželé?
No právě. On se se mnou rozešel půl roku po svatbě.

Přemýšlela jste někdy nad tím, proč si vás bral, když pak udělal takovou věc?
Tu odpověď má ve své hlavě jenom on. Já se tím nechci trápit, bylo to jeho rozhodnutí. Až zpětně si říkám, zaplať pámbu, že se to tak odehrálo. Ale bylo pro mě hodně smutné, že ve chvíli, kdy jsem se potřebovala někomu vybrečet na rameni, s někým si povídat, držet za ruku, tak nebyl nikdo. Že mě zkrátka nechal úplně napospas všemu, že mu to bylo jedno, tohle nepochopím.

Musela jste se s tím poprat sama.
V tu chvíli ano. Ale ono to zase nebylo až tak hrozný.

Možná to nebylo hrozné, ale předpokládám, že to určitě bylo dost nepříjemné.
Jsou mnohem horší věci, které vás můžou potkat. Tohle bych nebrala jako tragédii. Žádná nebyla.

Řekněte mi – co je to roztroušená skleróza?
Věděla jsem, že taková nemoc existuje, ale vůbec jsem netušila, o co se ve skutečnosti jedná. Začala jsem si potom samozřejmě hledat všechny dostupné informace, abych o ní věděla co nejvíc. Hlavně je to nemoc mladých lidí. A o tom se dnes vůbec nemluví.

Co jste zjistila při svém hledání?
Je to nemoc, která může zasáhnout kohokoliv. Nejedná se o dědičnou záležitost. Jde o zásah do nervového systému. V mozku se vám objeví zánět, který přeruší impulzy daných nervů. Takže vám zčistajasna znecitliví, jakoby ochrne, ruka nebo obě ruce. Může se stát, že začnete pod tíhou únavy špatně vidět, ale nejvíce se projevuje právě únavou. Nesmíte se přepínat. Fyzicky, ovšem hlavně psychicky.

Šla jste na vyšetření záměrně, nebo vám na to přišli lékaři náhodou?
Asi ve dvaceti mi jednoho dne ochrnula polovina obličeje a já s tím zašla asi až za 14 dní k neurologovi, který mě poslal na magnetickou rezonanci. Na tu už jsem ale nestihla zajít.

Proč?
Měla jsem na druhý den už dlouho naplánovanou cestu do Londýna, takže jsem odjela. Tam se zamilovala, vdala a začala žít v Británii.

Když vám ochrnula polovina obličeje, na co jste čekala těch 14 dnů?
Nechtěla jsem tomu podlehnout, nevěnovala jsem tomu patřičnou pozornost. Taky kdo rád chodí k doktorům, že? Bylo to zvláštní, protože moje ochrnutí v obličeji bylo jak podle pravítka – přesně jedna polovina. No a když to neustupovalo, už jsem na nic nečekala.

Na jednu stranu jste – jak říkáte – nečekala a zašla na vyšetření, pak jste však pro změnu nečekala na výsledky. To byl záměr? Měla jste třeba strach, že vám něco zjistili?
Ne, to ne. Zkrátka jsem na to časem zapomněla, protože to ochrnutí zmizelo, takže jsem ho vypustila z hlavy a zapomněla i na to, že mám za sebou magnetickou rezonanci a nevím, jak dopadla.

A dál?
Čtyři roky na to jsem přicestovala na nějakou dobu domů. Začalo mi být docela špatně a máma, když mě viděla, tak mě okamžitě poslala k doktorovi. Zašla jsem ke stejnému neurologovi, který mé výsledky už znal, ale přesto mi pro jistotu udělal znovu vyšetření. K tomu navíc i lumbální punkci. No a poté jsem se dozvěděla, že mám roztroušenou sklerózu.

Je možné ji vyléčit?
Ne.

Nicméně dá se eliminovat na minimum, krotit?
To ano.

Pomáhá pozitivní myšlení?
To bez diskuse. A já o sobě nepřemýšlím jako o nemocné. Jen mám čas od času určité ataky, kterými se nemoc projevuje.

Jak často?
Dejme tomu jednou za rok a půl.

Jak se ty ataky projevují?
Člověk je absolutně vyčerpaný, unavený, kolikrát ani neví, co se děje, co má dělat. A to je známka, že se musíte intenzivně léčit, třeba podstoupit hospitalizaci. Upřímně: když pak ležíte na kapačkách, moc pozitivně nepřemýšlíte. Nemáte sílu vůbec na nic.

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

Více se múžete dočíst v celém článku Zpěvačka Hana Robinson – Kvůli nemoci ji opustil manžel. Nevzdává se…. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Vypadá křehká, ale zdání v případě herečky Jany Plodkové tak trochu klame. Tvrdí, že má za sebou také období rebelie. Vídáme ji v seriálu Zázraky života, zázářila ve filmu Protektor. Jaká je ve skutečnosti?

Diskutujte: Sledujete seriál Zázraky života?

Pro týdeník Vlasta poskytla herečka Jana Plodková rozhovor, ve kterém na sebe leccos prozradila. Třeba to, že je jejím přítelem optik a že to bylo tak trochu předurčené. Na rozhovor s redaktorkou Vlasty Marcelou Černou přišla herečka ve velkých brýlích.

Když jsem přišla na naši schůzku, nepoznala jsem vás. Neschováváte se za ty obrovské brýle?
Ano i ne. Je to hra. Když nechci jít s obličejem úplně na trh, vezmu si brýle. Doma mám asi patery, kromě slunečních. Už v pubertě jsem měla na brýle úchylku a nakupovala je ve velkém. Asi to bylo předznamenání toho, že si najdu optika. (Janiným přítelem je optik Filip Žilka, pozn. red.)

Prý spíte v pánském pyžamu.
V tom jsem spala, když jsem byla sama. Teď spím jen tak.

Uznáváte tradiční uspořádání, kdy muž přinese „kance“ a žena se stará o rodinu?
My tohle dělení rolí popíráme. Mám to v sobě odmala, už tehdy mi bylo divné, že se o některé práci tvrdí, že je mužská, a o jiné zas, že ženská.

Neříkejte, že byste chlapovi v prvotní fázi zamilovanosti nesloužila ráda.
Taky se mi to kdysi stalo. Bylo to dáno i tím, co jsem si přinesla z rodiny – výchova do vás zapíše i spoustu věcí, se kterými nesouhlasíte. Je na vás, jestli je v sobě necháte dál, nebo s nimi něco uděláte. Znám své postavení vedle svého muže.

V inscenaci Doma u Hitlerů jste si zahrála Evu Braunovou. Chápete podobné ženy?
Nechápu. To je slepé, hloupé a zbytečné popírání sebe sama, byť z velké lásky. Těžko se od toho pak utíká zpátky k sobě.

Kdyby se objevila konkurence, bojovala byste o partnera, nebo vyklidila pole?
Ani jedno, ani druhé. Jen bych pro vztah v tu chvíli udělala maximum. Když jdu na casting, taky tomu dám co nejvíc energie, ale už se netrápím přemýšlením, jestli to vyjde.

Jste ve znamení Lva. Ti prý se poznají na první pohled – když někam vejdou. Rozhlédnou se, jestli si jich opravdu všichni všimli.
To pro mě moc typické není – možná proto, že mám ascendent ve Vahách. Ani to jako většina Lvů nemám tak, že bych vždycky musela mít první a poslední slovo. Jde o to, umět najít ve všem kompromis.

Mladí lidé tohle slovo nemají moc rádi…
Záleží na tom, jak silné máte ego. Když vás ovládá, kompromisy pro vás neexistují. Já je uznávám někdy od doby, kdy mi skončila puberta. V dospívání neustále bojujete za nějakou pravdu, a když z něj vyrostete, najednou vás napadne: Proč?

Vy jste byla rebelka? Nevypadáte…
Zas tak moc bouřlivé to nebylo. Ale dělala jsem si, co jsem chtěla, období ježka střídala období vytahaných svetrů… Nechtěla jsem být za holčičku. Bavilo mě být s klukama, hrát hokej… Přešlo to ve chvíli, kdy jsem začala chodit do dramaťáku. První kroužek, ze kterého jsem neutekla, ani mě nevyhodili.

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

Více se múžete dočíst v celém článku Jana Plodková – Rebelkou už byla. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Víte, co je ideální okamžik zn. „Lahodná káva“? Když si k odpolední kávě dáte navrch báječný kávový moučník. Tady je první dávka inspirace.

Diskutujte: Podělte se s ostatními o skutečně zaručený rodinný recept na moučník z kávy.

Mohlo by vás také zajímat: Top recepty ke kafi na sobotu: Sólo pro muffiny nebo 3 TOP tvarohové moučníky na víkend ke kafi

Pro pilné čtenářky máme malou radu. Při pečení kávových moučníků mějte v pohotovosti fotoaparát a rovnou pořiďte snímeček. Nepotrvá to dlouho a objeví se skvělá příležitost si zasoutěžit o další ceny s Tchibo. Zatím můžete sbírat kávová zrnka o atraktivní ceny.

Roláda Tiramisu

Co budete potřebovat: Polovina dávky základního piškotového těsta (1 lžíci vody nahradíme 1 lžící mandlového likéru), 2 lžíce kakaa na posypání

Pokud nemáte osvědčený recept na piškotové těsto, podívejte se na naše roládové recepty ZDE.

Náplň: 300 g sýru Mascarpone, 2 vejce, 3 lžíce cukru, 3 lžíce silné kávy, 12 g plátkové želatiny

Více se múžete dočíst v celém článku TOP recepty ke kafi z kafe (1. díl). Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Moučníky ke kafi.

O tomhle chlápkovi si jen těžko nebudete myslet NIC. Což je, zdá se, přesně to, oč mu jde. Patrik Vrbovský alias Rytmus v rozhovoru pro časopis Kraus odtajnil nejen to, kdo mu řekl, že je romské národnosti.

Diskutujte: Dokážete si Rytmuse představit jako spořádaného otce od rodiny?

Momentálně je Rytmus k vidění každou neděli na Nově, kde se stal členem poroty soutěže Hlas ČeskoSlovenska. Co se jeho týče, on sám pěkně nahlas a bez rozpaků říkal, co si myslí.
Měsíčníku Kraus, konkrétně autorce Marianě Masterové poskytl jeden z mála rozhovorů, které kdy novinářům dal. Říká v něm například: „Založil jsem to na obyčejnosti, aby měli lidi pocit, že jsem jeden z nich. Můžu to hrát na intelektuála, ale nechci.“

To by vám šlo, hrát intelektuála?
Jistě. Můžu zvolit jakoukoli polohu. Třeba abych vypadal jako slušný inteligentní chlapec, který hraje šachy, Pak zase můžu být primitiv, který se raduje z obyčejných věcí. Můžu být kýmkoliv, je to přece hra. Iluze. A čím jsem starší, tím jsem v ní přirozenější.

Takže to, co předvádíte – arogantního sprostého snoba – je maska.
Ano, jedna z masek.

Zajímalo by mě, jestli, když se doma hádáte, pošlete svou partnerku „do piče“.
Ne, to není můj styl. Navíc se s mou holkou doma nehádáme. Ale jsou případy, kdy si zkrátka dotyčný zaslouží poslat do piče. Na tom bychom se mohli shodnout.

Když si to upřímně rozebereme, vaše image je: jsem slavný, skvělý, fenomén, bohatý a všechny vás mám víte kde.
Ano, i tak mě mohou lidé vidět. A nevědí, že právě proto, že se mi daří, umím pomoct jiným. Těm, který třeba tolik štěstí nemají. Já pořád jen nekleju, nenadávám. Zpívám taky o lásce, naději. Ale o tom nikdo nepíše. A pak se zase někdo utrhne a nadává mi, že jsem změkl, proč už nekleju a nenadávám. Dělám proto svá alba tak, jak žiju. Někdy mám chuť nadávat, být sprostý a povrchní a v polovině skladeb mluvím o hlubších věcech.

Vyrostl jste na sídlišti. O čem jste snil?
Pokud si vzpomínám, snil jsem hlavně o drahém autě. Říkal jsem si, že na ně nikdy nebudu mít. Chtěl jsem mít drahé věci. Zlatý řetízek a hodinky.

Hlásíte se k tomu, že jste z poloviny Cikán. Výjimečný Cikán.
Jsou Cikáni páni, ostatní Cikáni a pak úplní sockaři.

My říkáme kmáni. Vy jste Cikán pán.
Bílí to mají přece stejně. Někomu se daří a někdo je na podpoře a jí z popelnice. A já jsem Cikán, který patří do té sorty, která něco dělá.

Více se múžete dočíst v celém článku Rytmus otevřeně: „Jsem Cikán a nestydím se za to.“. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Časopis pro ženy – kafe.cz.

Ze zpěvačky Lucie Vondráčkové je maminka. Žije v Montrealu a miluje hokejistu Tomáše Plekance. „V srdci jsem víc Plekancová než Vondráčková,“ usmívá se šťastně.

Diskutujte: Věřili jste, že Lucie mateřství „stihne“?

Psát si přes internet se slavnou zpěvačkou Lucií Vondráčkovou znamená obdržet a použít „smajlíky“ mnohem častěji, než je obvyklé. Lucie je vstřícná, ochotná a veselá. Hranice vám ale překročit nedovolí.
Autor exklusivního rozhovoru pro časopis Vlasta (který si přečtete také na www.vlasta.cz) Luboš Nečas tvrdí: „Tato mladá dáma, všem známá hlavně jako zpěvačka, byla vždy vybočující… a vždycky sama. Pro mnoho lidí nečitelná, což vám potvrdí i řada kolegů, kteří s Luckou kdy pořizovali rozhovor. Odpovídá na položené otázky, usmívá se, je příjemná, ale zároveň neprůstřelná. Nepřekročí hranici, kam byste se rádi dostali, protože při své inteligenci vydedukuje, že „touto odpovědí“ by si hodně naběhla. Možná. Tak ji vnímám já.“

Právě teď vstáváš, nebo se naopak chystáš jít spát? V Praze je 18 hodin.
A tady je o šest míň, takže beru kočárek a jedu do sněhové bouře i s malým Cipískem.

Vím, že zakrátko se chystáš dorazit zpátky domů, už se asi těšíš…
Jasně! Těším se, až naši uvidí Matyáše.

Kdy přesně a na jak dlouho přiletíš?
Všichni přiletíme začátkem jara. Začne mi pracovní maraton. Takže budu muset stihnout asi dvě stě tisíc věcí, včetně nové desky, a na konci srpna zase pojedu zpátky k blížícím se Vánocům…

V prosinci se ti narodil Matyáš. Jméno jste vybírali s Tomášem, nebo bylo tvojí jasnou volbou?
Samozřejmě, že spolu. Líbilo se nám hned. A navíc já mám moc ráda jména, kde je S s háčkem. Sice to skoro nikdo nikde na světě kromě nás neumí moc vyslovit, ale to nevadí. Aspoň je jasný, že je to kluk z Čech.

To je super, takže to se ti líbí i moje jméno… a proč právě S s háčkem?
Jsou to krásná jména a mají v sobě sílu: Ctiradova Šárka, Štěpán, Eliška, Šimon… jedno hezčí než druhé.

Více se múžete dočíst v celém článku Exklusivní rozhovor s Luckou Vondráčkovou z druhé strany oceánu. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….

Herečka Veronika Žilková se loni stala babičkou a vnoučka Kryšpína hlídá každou středu. Zatímco její větší děti vyletěly z hnízda, jeden syn se chystá na střední školu a dcera Kordula je v první třídě. Už tak dost pestrý život Veronice nevhodně okořenila náročná rodinná situace – manžel přišel o práci. S tím vším se svěřila v rozhovoru pro týdeník Vlasta.

Diskutujte: Jak by se měla partnerka zachovat, pokud muž přijde o práci? Už jste takové situaci doma čelili?

Manžel herečky Veroniky Žilkové Martin Stropnický končí v pozici uměleckého šéfa Vinohradského divadla. Jeho manželka v otevřeném rozhovoru pro týdeník Vlasta přiznává, že to vůbec není lehká situace.
Celý rozhovor s populární herečkou si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta a také na www.vlasta.cz. Dozvíte se mimo jiné naprosto originální trik, jak nikdy nezapomenout nákup v lednici.

Je něco, co vás teď trápí?
Bohužel teď procházíme stadiem, kdy můj muž přišel o práci. Každá ženská, která to zažila, tak ví, o čem mluvím, protože to poznamenává rodinu. Je nervózní, nerudnej, nesebevědomej… odnášejí to všichni okolo, protože ten chlap si to na rodině takříkajíc hojí. Je to nepříjemný, i když se na každou věc dívám z deseti různejch úhlů. Něco je spravedlivé, něco nespravedlivé… Takže to je věc, která mě momentálně trápí nejvíc. Nerudnej chlap zkrátka determinuje celou rodinu.

A co vás naopak těší?
Hodiny s mými žáky na Pražské konzervatoři, kde učím herectví. Když například zkoušíme Lermontovovu Maškarádu, ve které je pasáž, v níž muž otráví ženu. Zkoušíme a hledáme různý motivace, proč to ten chlap udělá. A zase, je množství variant: Otráví ji proto, že on ji miluje, ona jeho ne, nebo proto, že má v sobě nějakej mindrák a pocit, že ta žena ho převyšuje… Je to jako v životě. No a my na každý hodině hledáme, jaké ztvárnění této scény by bylo pro diváka nejzajímavější a nejmíň konformní a nejmíň konvenční. Většina her je přece napsaná jako modelová situace ze skutečného života. A proto lidi chodí do divadla. Podívat se na svoje problémy z jiných úhlů pohledu.

Na Vinohradech hrajete ve hře Apartmá v hotelu Plaza, kde se jako Karen rozvádíte. Rozvod máte za sebou dvakrát, prožíváte sama v sobě tutéž situaci na jevišti?
Ne, nehraju Veroniku Žilkovou, ale Karen, takže na jeviště přicházím jako cizí člověk. Ale těší mě, když z hlediště uslyším, jak někdo třeba potichu zavzlyká. Je to pro mě bezvadný, cítím určitou katarzi. Jakoby uvolnění něčeho, co v sobě ta osoba v hledišti měla do toho okamžiku zavřený. Hlavou mi proletí, že asi tutéž situaci prožila taky a teď ji vidí před sebou. Vlastně dochází k její vlastní očistě. V reálném životě to takhle ale nefunguje. S manželem si taky doma nepřehráváme problém z různých úhlů pohledu jako divadelní skeče.

Ale bylo by fajn, kdybyste si spolu mohli zajít třeba do Národního a tam se v nějaké hře podívali, jak řeší pan XY situaci, že přišel o práci…
Kdyby něco takovýho v Národním hráli, bylo by to super. A proto lidi chodí do kina, do divadla, čtou knížky, protože stále hledají odpovědi na řešení svých problémů. 

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

Více se múžete dočíst v celém článku Veronika Žilková: Když muž přijde o práci, poznamenává to rodinu. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….